O smutné pohádce
Kdesi kdysi v jednom království stál zámek. U zámku věž, ve věži pokoj a v pokoji princezna. Žila tam už dlouho, zavřená a osamělá. Společnost jí dělal jen starý černý havran, který toho však příliš nenamluvil. Vlastně nenamluvil vůbec nic, protože celý den prospal a noc taky. Princezna jen smutně seděla u okna a hleděla do dáli. Čekání, až jednou přijede vysněný zachránce, bylo nekonečné. A nemusel to být ani princ, stačil by i obyčejný veselý mládenec ze zapadlé vesničky. Jenže se neobjevoval ani princ, ani mládenec. Čas letěl a princezna už jen těžko věřila tomu, že se jednou na její tváři zase objeví úsměv. Tu a tam vzala do ruky svou loutnu, ale písně, které na ni hrála, byly jen plné slz a smutku. Jednoho večera se nečekaně starý havran probudil. Princezna zrovna hrála jednu ze svých neveselých písní. Havran poslouchal. A když dohrála, načechral si peří a povídá: „Poněkud smutná pohádka, ve které jsem se to ocitnul. Pohádky by ale přeci měly končit vesele. Aspoň všechny, ve kterých jsem dosud byl, tak skončily. Budu se do toho muset vložit.“ A jen to dořekl, vyletěl z okna a zamířil si to do světa. A letěl a letěl, až princezně zmizel z očí. A jak to bylo dál? No jak řekl starý havran, pohádky přece mají končit vesele. A starý havran, ten má vždycky pravdu...