Za všechno můžou naši..
...protože mě dali do hudebky a nutili mě do ní chodit až do té chvíle, než jsem zjistil, že mě to baví. A pak už to šlo tak nějak všechno pomalu, ale samo. Samozřejmě přišel čas, kdy jsem se zaobíral otázkou, zda má smysl stát se profesionálním hráčem, tedy zahájit studium na konzervatoři s vyhlídkou hraní v divadle, popřípadě filharmónii a samozřejmě pro uživení se bezpodmínečné výuky na některé ZUŠ, ale dnes jsem přesvědčen, že v rámci mé povahy by to nebylo nic pro mě, tak jsem zůstal u dráhy amatérské, nebo poloprofesionální (neumim hrát, ale jsem za to placen).
Osud mi postavil do cesty spousty zajímavých lidí a nachystal řadu neuvěřitelných a mnohdy také těžko zapamatovatelných situací, takže není divu, že mě to baví pořád a víc, takže jsem pevně rozhodnut neslézt z podia, dokud mi nevypadnou poslední zuby z huby. Začalo to hostováním u klatovského folklorního souboru, poté pravidelné nedělní čaje se skupinou Interval v Pekle pro důchodce a přes plesovou sezónu maškarní, myslivecké... (toto období skončilo umrtím kapelníka) a k tomu se přidal Tleskač a dnes již, narozdíl od Tleskače, neexistující performace My nevíme, z jejíchž ideových pozůstatků se vyklubalo Rastabilly´s Kang lopotící se v podzemních garážích, aby to trochu vypadalo. Naprostou náhodou jsem si zahrál několik koncertů s oblíbenou skupinou V3SKA, jejichž vývoj sleduji se všemi změnami od samého začátku a musím uznat, že občas něco nechápu.
Několik stop jsem zanechal při hostování na CD různých kapelek, dnes existujících, či již neexistujících a v neposlední řadě mě baví hrát s kamarády v hospodě.
Pokračování za dalších 26 let.