Pohádka o tom, kterak se česká pošta naprosto zbláznila
Tož tedy, slyšte slyšte malou agitku od konsternované zákaznice.
Jednoho středečního odpoledne si jdu s kamarádkou takhle na poštu, znáte to, pohodička. V tašce si nesu dva papíry A4 s potvrzením toho, že jsme absolvovaly imatrikulaci pro pünktlich zaměstnavatele, u kterého budem v létě mít praxi jako kancelářský podržtašky. Ve skutečnosti to moc pohodička nebyla, vpravdě spíše pruda, páč nejen, že tyhle lejstra jsem už jednou posílala, jenómžéé česká pošta mi je kdesi ztratila, ale navíc jsme musely opět podstoupit absurdní proces, kdy si nás z jednoho studijního oddělení přehazovali do druhýho, že tady mi to jako nemůžou potvrdit (ty vole, dlouhá to věta!).
Takže jsem na poštu šla už jaksi přednasraná. Stoupnu k přepážce a vybalim svoje požadavky, že to chci doporučené, ale taky tak, aby to došlo do pátku. Takže mě přepošlou z přepážky, kde fronta nebyla, na expes přepážku, kde fronta byla (jak absurdní, naštěstí i fronty tu maj expres, he). Opět vysvětluji svoje požadavky a opět se cvičně ptám na cenu. "Můžete mi říct, kolik tahle zásilka bude stát expres do Německa?"
Paní to hodí na váhu, která se pod tíhou celých 0,33 gramů viditelně prohne (pche!). Chvilka napětí. Hodíme na sebe s Elis mlčky pohled, přičemž ten můj vysílá něco jako -mi řekne dvě stovky a se mnou to sekne-. Ha! Jak jsem se mýlila! Displej zlomyslně zasvítí a na něm-----------700,-!!!!!!!
Tak chvíli zaskočeně mlčim a pak ze mě rezignovaně vypadne:"Tak já bych radši jen doporučeně..."
No prostě na pěst! Představuju si to asi tak, že za sedm set korun maj vycvičený speciální trpaslíky, který do němec přes noc zaběhnou, nebo tak, že pošlou helikoptéru jen s mojí zásilkou.
Ty vole, semd stováků bych jim dala jen tehdy, kdyby ten dopis došel už včera!
Takže děti, jestli nechcete bejt nasraný, radši neposílejte expres dopisy Ježíškovi.