Psal jsem do školy recenzi... Tak ji vystavím i tady
Když se mi dostalo do rukou nové album litvínovského písničkáře Xaviera Baumaxy, přijal jsem ho pochopitelně s velkým očekáváním. Jeho tři předchozí alba jsou přeci jen ukázkou toho nejlepšího a nejoriginálnějšího(!), co na naší písničkářské scéně za poslední roky vzniklo.
Letošní deskou Desperanto svou řadu kvalitních nahrávek rozhodně neporušil. Písně jsou opět postaveny na tom, čím se vymyká ze zástupu dalších jemu podobných, sice na jeho brilantní kytarové hře a charakteristickém zpěvu (ve kterém se nebojí využít vše, co lidský hlas dovolí, od recitace, přes „metalový“ zpěv – řev, beatbox, až po napodobování žesťových nástrojů).
Oproti předchozím albům výrazně ubylo písniček veselých, „závišovských“ a eroticky laděných. Na druhou stranu (a celkem logicky) přibylo hlubokomyslných textů, ze kterých má člověk podobný pocit jako při čtení básní Václava Hraběte.
Ovšem změnou nejvýraznější se stalo přizvání hostů, jakéhosi symfonického orchestru v malém vydání, souboru Hněddé smyčce, který s Baumaxou s větší či menší pravidelností vystupuje i na živých koncertech.
Co se nezměnilo, je to, že první, co po vložení disku do přehrávače uslyšíte, je znělka Nedělní chvilky poezie, po které se Xavier uvede satirickým varováním, ve kterém upozorňuje, že je zakázáno nosit plnovous, a kdo tento zákaz poruší, bude prohlášen za teroristu. Poezie se dočkáte na albu ještě třikrát – z toho jednou se opět jedná o „ukrajinského básníka“ Em Rudenka. Baumaxa nás zase nechá v napětí, zda se jedná o skutečnou postavu, či jeho alter ego (nebo prostě jiný pseudonym).
Dále následují nezvykle depresivně působící písně, včetně typického kocovinového zamyšlení Málem bych zapomněl. „Po ránu je mi velmi zle / chtělo by to beera.“
Co se naštěstí také nezměnilo, je Baumaxův smysl pro český jazyk a jeho hravost. Víc, než v jiných písních, je to znát ve čtvrté stopě s názvem Positiff Peopula („indifferent peopula / zero feeling in their kebula“).
Jestli se ale do někoho tentokrát opravdu pustil, je to bývalý prezident Václav Havel. Jak Em Rudenko, tak i Baumaxa sám za sebe zde má dvě „prohlášení“ pod označením Opičan Havel, ve kterém, imitujíce Havla ráčkováním a používáním slovní vaty, například varuje před nepříjemnou pravdou, protože „z nepříjemné pravdy vyvěrá a pramení blbá nálada“.
Albem Desperanto si Xavier Baumaxa upevnil svou už tak dost pevnou pozici na poli současného českého písničkářství – pokud by se tak ovšem on sám chtěl označit. Ačkoliv je jeho aktuální kolekce písní propracovanější a snad o trochu dospělejší (přeci jen od vydání debutu Fenkám uběhlo už šest let), nevytratilo se nic na jeho rockovém cítění. A i po tomto albu zůstane Baumaxa nejspíš oblíben především mladou generací lidí, jezdících na letní festivaly a milující těsné prostředí zakouřených klubů. Pro trampy a ostatní posluchače „ortodoxního folku a country“ bude zřejmě dál neznámým.