KEŘBENT - SMÍCHOV
Nad městem se začínají stahovat mračna, je čas jít, děcka už taky radši utíkají domů, říká se, že se v parku se poslední dobou potuluje divnej chlápek v mysliveckém obleku, prý si moc rád hraje s dětma,… jen kroutíš hlavou, ale když v okně zahlídneš svůj vlastní odraz, přemýšlíš, jestli ten chlápek náhodou nejsi ty sám, …radši rychle pryč, procházíš přes Anděl, nic už tu není jako dřív, ale z každýho kouta se na tebe valej vzpomínky, spousta kamarádů už je taky pryč, ale přesto jsou pořád tady, ve tvojí hlavě, …a všichni ty lidi se na tebe tak divně koukají, jako kdyby tušili, co všechno jsi tady prováděl, a věděli, co děláš doma večer, když se nikdo nedívá …stejně by tě nejraději stáhli o drobný, ale na to můžou zapomenout, nejseš přece žádnej vesnickej strejc, co si zrovinka vyrazil na vejlet do Stadtu, ...ale přesto jsi vlastně pořád na pouti, na půl cesty mezi Ruskem a Amerikou, míjí tě tramvaj, směr sídliště Motol-Řepy, ale na to je ještě čas, pánové jezdí trabantem, teď tě lákají velký zrcadla a barevný světla, Craken volá, dneska večer Tě ještě totiž čeká ploužák s nejošklivější holkou na světě …
Tak takhle nějak vypadá Smíchov podle Keřbentu. Aneb „nejlepší keř-popová skupina na světě“ konečně vydala svoji první desku. Dílo zkázy tak bylo po tři-čtvrtě roku práce slavnostně završeno a v chuchelském sklepě se přeci jen podařilo vykopat poklad. Za hluku padající omítky a řinkotu lahví od piva tedy ve starém trabantu přijíždí nové album. Valí se z něj zvuk ve stylu neoundergroundu hnijících sklepů, zatuchlých garáží a stěn oblepených platy od vajíček. Ale komu to vadí? Tady se na nějaký nahrávací studia nehraje, hošo, jediný naše studium je mezi plesnivým koutem a poloprázdnou flaškou vodky. Dál ani krok. Tak to má být a je to správně, má to svoji (neoholenou) tvář. Brzo si zvykneš. A jestli ne, tak máš smůlu, pro tebe ta deska stejně není (vole).
A co že to vlastně hoši vyhrabali ze svýho pěkně uleželýho kompostu? Na albu na Vás čekají všechny starý i nový keřbentí hymny, hezky poskládaný vedle sebe. Skoro nic nechybí a jen něco málo je navíc. Koubas bubnuje, Honza basuje, Dave kytaruje a Bredy sóluje. Vše je, jak má být. Jistě, našly by se nějaké nesrovnalosti –tak třeba místo vyčpělého soudruha Fantomase bych na začátku uvítal spíše bouráka Knight Ridera, v Písni bez Ouše by bylo fajn, kdyby se v závěru přidaly bicí (aby se tak z poetické vycpávky stal skutečný song), a především mě hoši rozezlili, že před Anděl nedali znělku z metra. To všechno se dá ale překousnout, protože jinak dojde na všechny starý i nový hity, (fláky, šlehy, pecky, šlágry, evegreeny!). Člověk si zas vzpomene na chvíli, kdy v Guru vlály Pestré mašle, na transsibiřské magistrále zněla Balalajka Dědy Mráze, Ouš v Podsklepenu kvílel svůj smutnej ploužák (až na pódium plachtily dívčí kalhotky) a všechno bylo fajn. Album ale přináší i hity druhé keřbentí dekády jako jsou Myslivec, Anděl a asi největší překvapení celého alba -Svěřte mi dítě s nevšedními aranžemi a skvělým textem. Pomyslným vrcholem je pak Rám s Bredyho totálně vykouřeným zpěvem a geniálním textem sira Koldy („Mám dojem, že vaše želva je z plechu!“) –sakra, tohle je ten nejsprávnější punk na světě, lezu po stropě!. A co víc, ono se to celé dá skutečně poslouchat a je to zábavné - není to jen trofej, kterou si po jednom poslechu člověk odloží do přihrádky se slovy: „Jó, dobrý, Keřbent vydal album …“ Naopak, všechno to svádí k dalším poslechům, k dalšímu vzpomínání...
Deska je tedy přesně taková, jaká měla být. Dokonce možná ještě o dost lepší. Drobnosti nemá smysl řešit. Ty dlouhý měsíce práce jsou znát. Vládne především Bredyho bizarní a precizní vokál, který střídá spoustu poloh od poetického pohlazení až po
punkový skřek. Chlapec si dal záležet. Texty jsou pak kapitolou samy pro sebe – právě ony jsou totiž tím, co dělá Keřbent tak výjimečným. To všechno pak skvěle oživují pekelní hosti, mistr Ouš, pan Nouv a punker
Bert, kteří desce hodně přidali (snad jen Bertův zpěv by se více hodil do jiných písní, než právě do Myslivce). K tomu je tu ještě řada zábavných detailů, které si ale každý musí najít sám.
Škoda jen toho obalu -ten fakt smrdí. Nic teda proti Koubasově mistrovskému umění se štětcem a barvou, jako obrázek na kopák je to bezesporu dobrý, jako obal desky už nikoliv (teda alespoň v té podobě, v jaké to bylo realizováno). Jasně, v dnešní době
slovo album znamená abstraktní hromadu mp3 na disku, kterou si pouštím do uší (nejlíp za chůze) z divný věci o velikosti kapesního nože. Na obalu tedy nesejde, jde přeci o to „co je uvnitř“. Ale to je chyba! Chyba!!! Deska je jeden celek, není to jen
hudba, je to jedno velký dílo, který můžu držet v ruce a kochat se jím, očichat ho, jezdit prstem po povrchu, hledat skrytý detaily… Obal je nedílnou součástí toho všeho a je škoda, že právě ten je tak „odfláknutej“ –to je asi nejpřesnější výraz. Je to
bez nápadu – což je pravý opak toho, co najdete na albu samotném. Když už dalo nahrávání tolik práce, chtělo to stejnou energii věnovat i do zevnějšku (zvlášť když je název Smíchov tak inspirující!). Škoda.
Nejdůležitější ale přeci jen je, že Keřbent vydal svoji desku. Je sice zcela nepochybné, že se Smíchovem slávu nedobude, ale o to tu přeci nikomu nešlo. Hošanům se podařilo něco mnohem víc -zachytil na stříbrnou placku ducha výjimečnosti toho všeho, co se
kolem nich za poslední dva roky dělo. A zvládli to skvěle. Povedlo se to všechno udělat v pravou chvíli a tím správným způsobem –ani moc pozdě, ani příliš brzo. Všechno to tam je a nikdy už to nezmizí. Vzpomínka zůstane uchována, i když paměť přestane
sloužit. „Řekněte jim, že jsem tady byli!“ Někdo na To možná bude jen s posměchem a neporozuměním koukat, ale Ten, „kdo ví“, pochopí. Pohlazení na duši, vzpomínka přetavená do té nejkrásnější podoby, svědectví o starých časech, který už
jsou asi pryč … Tohle byl keřbentí Smíchov, poslední tanec s umírajícím městem, a co na tom, že volná je jen ta nejošklivější holka na světě, zítra už možná nic nezůstane, všechno zalije beton a ta šance už se nemusí opakovat. Kdoví co bude dál…
Smíchov je mrtev, ať žije Smíchov!
