Jan Faix Praha

Lévi – Faix: Žalováni z nebytí

Polí5 (www.poli5.cz)

Count Portmon: Non-verbal Clues to a Feeling of a Lack of Closure

Blood in the Boat Records (bloodintheboat.blogspot.com)  

Víc nežli pásmo zhudebněné a vychrlené defraudovaně drastické poezie undergroundového Zdeňka Lébla mi další z objevů Polí5, tedy záznam pražskokaštanové nahrávky Žalováni z nebytí v podání vokalisty Bedřicha Léviho a klavíristy Jana Faixe, připomíná exhibicionistický melodram. Se vším všudy: s texty místy až obludárně skrumážovitými, oscilujícími mezi archaičností a lascivností, se stylizovaným recitačně vykřikovaným partem, zmítajícím se mezi deklamativností, piškuntální pitvorností a operními překvapovačkami a s úderně zvukovým podšprajcováváním. Tedy melodram naruby? I tak by se to dalo nazvat, jenomže právě stylová mesaliance včetně vyhrocované klauniády, blafování, vbíjení do textu, ustavičné protkávání poetických zkratů s absurdizovanou hrubozrností, řítící se téměř punkovně do zběsilosti a hysterie, zloby a tísně, to vše se zakusuje do posluchače a působí až napodiv samovolně, nenakašírovaně, třebaže s pokleslou thrillerovostí, a tím současněji než většina české zpívané poezie.

Různorodé zkreslování hlasu od oznamovacího tónu přes hrdinnou tenorovost, přes vřeštění a běsnění po chroptění, šepotání, gejšlení a kvazi-mši či zvelebňované uvelebování nás až nadměrně vyburcovává a prokrustovo lože hudebního doprovodu se s tímto úkolem vyrovnává sice úsporně, zato zacíleně, hudba do slovní hýřivosti ústrojně prosakuje, odklepává si střídmě nabídnutý prostor jak za pomoci klavírních útrob, tak za prezentování předmětů denní potřeby nebo kazetových magnetofonů, plně dodramatizovává vypjaté zvraty. Faixovi s tím pomáhá i Lévi, který obhospodařuje daxofon, trumšajt nebo housle morťačky. Emotivnost, kontrastnost, spontaneita souznění, dekvalifikace honosnosti, vzlínání hlasu nad industriálničením, deziluze z doby včetně zesměšňujícího blafování či vypískání falešně znějících odříkávadel (viz Čechy podebrané), to vše řadí album Žalováni z nebytí ke zcela výjímečným záležitostem. Je škoda, že tu jako přílohu nenalézáme texty? Asi ne, protože nás to nutí k některým z šestnácti prezentovaných čísel se vrátit, abychom jejich zámysl naplno dešifrovali.

Count Portmon, figurující na obalu kazety Non-verbal Clues to a Feeling of a Lack of Closure, není nikdo jiný nežli tentokrát osamocený Faix (jako obvykle nevšední), který jinahrál jako dvojdílnou zvukohru – výpravu do hlukové říše, pojatou jako drónovou poemu průsakově průbojnou, hromovládně burcující, šraptelně rozdírající, až vydírající. Není náhodné, že si jako motto svého explozivního fukýření, probíhajícího od šátrajícího cvrlikání po rumrajové exploze, zvolil citát z Kravého románu Josefa Váchala, neboť „zemřelý otec, nemoha v tom záhrobí déle tu hudbu poslouchati, zjevil se jednoho dne synovi svému a nařídil mu, nechce-li, by jeho otec raději do pekla dobrovolně se přihlásil, než aby tu ohavnou hudbu dále poslouchati musel, ať toho instrumentu raději nechá...“

Rachotivá rozkuráženost, vrtulníková záhybnost, nivočící detonačnost se řítí zejména v první „atopické poemě“ Somersaults in Space do vysokých otáček, její kolotavá dravost připomíná záplavu, její zneklidněná vzdornost spěje do zahlcení. Ale ani střelhbitě výbojné šantročení, rozparovaná zasukovanost a vdíravě vrtošivá prskavkovost, až rachejtlení „implozivní řečovosti“ Ritual Phrases se nevzdává zduřeného zahlcování, rozryvkového hmoždíření, avšak expandované tamboření umírňují hartusivé průbojky, semelivě přípojkové vrásnění a poodhalovaná uzamknutost, vyúsťující do nedefinované výpustnosti. Obdivovatelé drónových výtřesků tu najdou, co si pod tímto pojmem mohou (nebo možná ani nedovedou) představit. Ty ostatní odkazuji na uvedený citát z Krvavého románu.

http://www.hisvoice.cz/index.php?id_clanku=1233

Tembryo: Tremblaya

Tembryo: Tremblaya
Clinical Archives (http://www.clinicalarchives.spyw.com)

Tembryo jsou tři pražští muzikanti Jan Faix, Filip Černý, Jan Kyncl, kteří se už dříve setkávali nebo stále setkávají v jiných projektech: Unifiction (Faix, Černý), Bob Saint-Claire (Faix, Černý), album Skákal pes (Faix, Kyncl), mezinárodní projekt ÖNCZkekvist Orchestra (Faix, Kyncl). Na první nahrávce Tembrya, kterou vytvořili s producentem Vítem Králem ve studiu Fluidum records, hrál Jan Faix na klavír a syntezátory, Filip Černý na kytaru a pohrával si s živou elektronikou a Jan Kyncl hrál na tenor saxofon (ke stažení zde). Už tehdy to nebyly, řekněme, zábavné písničky pro děvčata a chlapce. Tedy písničky to nebyly ani trochu. Trio muzikantů, kteří se v předchozí tvorbě pohybovali převážně v hudbě - můžeme ji nazvat - konkrétní, umíchalo náročnou trochu těžší abstraktní večeři.
Nesnadno stravitelný pokrm, který uvařili nyní, se výrazně změnil díky Faixovu rozhodnutí upustit od akustického podílu piana a i od konvenční elektroniky a nahradil je nástrojem své výroby. Tím je sbírka kazeťáků, na které hraje, aniž by do nich vložil kazety (slyšet je můžete také na jeho sólovém projektu Count Portmon). Jediným akustickým nástrojem zůstal saxofon. A vzhledem ke způsobu, jak Tembryo používá elektrickou kytaru, zůstal saxofon také jediným známým zvukem, který může ucho na nahrávce sledovat. Tady se ale samozřejmě nabízí sled otázek začínajících třeba touto: Známým zvukem pro koho a vzhledem k čemu? A stejné to je i s hudebním obsahem. Možná není třeba dodávat, že ani na saxofon se na nahrávce nehraje tak, jak se ,,obvykle" na saxofon hrává. Ono ,,obvykle" samozřejmě nezahrnuje avantgardní směry v jazzu a hudbě vůbec. Nejsem muzikolog a nebudu odborníkům fušovat do řemesla, ale přesto dovolte: Myslím si, že hudbu vždy posloucháme v nějakém kontextu - v porovnání s hudbou, kterou jsme dříve zažili. A tahle myšlenka je pro mne zároveň největším advokátem nahrávky, kterou mám teď před sebou. Vnímání skladeb Tembrya různými posluchači se bude tříštit do mnoha pocitů, ale ty se budou v základu dělit do dvou skupin:
1. Tohle je nějaká strašná píčovina. Anebo 2. Už jsem něco takového slyšel a o tomhle si myslím, že... Přičemž - a promiňte, že se rozepisuji, začalo mne to totiž bavit - z bodu jedna se začneme dostávat do dvou základních podskupin:
1.1. Otevřel jsem nový koncept a ten mi bude východiskem při dalších podobných setkáních.
1.2. Je to strašná píčovina.
Přeji Tembryu, aby ve svých koncertních misiích potkalo nejen dvojkaře, ale hlavně hodně posluchačů skupiny 1.1.
Teď něco k obsahu. První skladba na albu mne hodně navnadila krátkými a do jisté míry rytmizovanými výbuchy vybuzené kytary. Navozují dojem, že se stanou pro následující skladbu rytmickým metrem. Nestanou. Tahle idea brzy vezme za své a my poznáváme, že Tembryo nám nehodlá nabídnout ani rytmus, ani melodii. To může vyvolat jisté rozčarování a můžeme přemýšlet, zda za něj mohou muzikanti, nebo koncept, který jsme si vytvořili sami a v němž hudbu posloucháme. Přidá se vrčení a syčení pravděpodobně Faixových kazeťáků, kytara začne podobně neartikulovaně vrčet. Vstoupí saxofon ovšem stejně neuchopitelný.
Bzučení elektroniky, naříkání elektrické kytary a sténání saxofonu nás pak s několika proměnami nálad provází celou nahrávkou. Někdy můžeme mít dojem, že se tvůrci snaží dokázat, že tyto tři naprosto rozdílné věci (úmyslně nepíšu nástroje) dokážou produkovat (přesněji možná vyluzovat) takřka stejné zvuky.
Narozdíl od předchozího alba je letošní počin Tembrya střídmý v počtu pouhých tří skladeb, což je mi sympatické. Nahrávka vznikla 1.7. 2011 v Klubu Kaštan v Praze a vzhledem k tomu, že je na ní slyšet potlesk, lze říci, že muzikanti tam měli posluchače, které tento text zařadil do skupiny označené dvojkou, případně posluchače skupiny 1.1. EP s názvem Tremblaya bylo zveřejněno na ruském netlabelu Clinical Archives, kde je i volně ke stažení.
Závěrem malé upřesnění: Tento příspěvek může vyvolat dojem, že Tembryo vytvořilo něco zcela unikátního anebo naopak nesmyslný odpad. Ani jedno není pravda. Tembryo vytvořilo dílko, které inspiruje k podobným zamyšlením.

Martin Filip

http://www.hisvoice.cz/index.php?id_clanku=839

Moranella

Hluková sekce 2012

Hudební publicista Jan Faix alias Count Portmon po albu RCL-290, jehož prostřednictvím poprvé vystavil na odiv své kutilské sklony projevující se neodbytným šťouráním v útrobách walkmanu, a po příspěvku na kompilaci proti dohodě ACTA vydal své druhé dlouhé album (volně ke stažení na webu Hlukové sekce). Jde o nahrávku, pro jejíž deskripci bychom museli použít mnoho onomatopoických slov a pravděpodobně si i mnohá vymyslet. Je totiž složeno výhradně z odpadních elektronických zvuků, které sice mohou připomínat leccos, ale ne natolik, aby se jen na základě podobnosti mohla vydláždit cesta, která by směřovala jakýmkoli určitým směrem. Přístup, na němž projekt Count Portmon stojí, je oslavou herního momentu při práci se zvukem a představuje estetické a zároveň i politické východisko. Faix nechává magnetofonové hlavy promluvit řečí náhody, a přestože díky hodinám pitvání vnitřností kazeťáčků dosáhl určitého stupně manuální a manipulátorské zručnosti, je si moc dobře vědom, že to není on, kdo určuje, kam se zvuk bude v nejbližším okamžiku ubírat. Osobní vklad manipulátora spočívá ve schopnosti citlivě reagovat na okamžité elektronické výboje: buď může podržet kovovou tyčku či konektor na správném místě magnetofonové hlavy, a tím prodloužit tón, případně založit rytmickou sekvenci, anebo naopak rychlým pohybem vyvolat další nepředvídatelný zvukový zkrat. Srdce hraběte Portmona bije svůdně nepravidelně a dveře jsou při hře neustále dokořán.

k!amm

http://www.advojka.cz/archiv/2012/16/filmyhudba