jen ten Praha

Mise Praha Nashville… Ukončena

 

Tak nastal den D. Večer před tím jsem se byl rozloučit s kamarádovou svobodou, tak jsem si po probuzení ani nějak zásadně neuvědomoval, že strávím 14 hodin v letadle. Strčil jsem do tašky zbytek věcí na cestu a vyrazil cvičně ještě do práce, abych se přesvědčil, že tam nikomu scházet nebudu. Volá Radek, že je na Flóře, jestli se nechci na Ruzyň svést s ním, že za deset minut bude na Vinohradské. Jako tradičně jsem čekal skoro půl hodiny. Ale Radek skutečně dorazil. Stavili jsme se ještě u něj v Liboci, kde jsem do sebe hodil bagetku se sýrem. Za chvíli volá taxislužba, že auto už máme přistavené, Radek asi pět minut zoufale hledá klíče od bytu. Ale nakonec je našel a vyrážíme směr letiště. Protože jsme byli domluvení, že se sejdeme v 11 a ta už před drahnou dobou odbila, volá Igor, kde jsme. Sděluju mu, že jsem doma nechal pas a musím se pro něj vrátit. Samozřejmě joke, jenže Igor na něj skočil a říká, že nestihnu letadlo. Z telefonu slyším jeho zoufalé funění. Jen vytáhneme bagáž z taxíku, nasadíme poslední cigárko před odbavovací halou. Zapalovače pro jistotu vyhazujeme, aby si o nás nemysleli, že jsme nějací anarchoteroristi. A pak už vítačka s našimi parťáky. Evidentně se jim ulevilo, že už jsme všichni tady. Od našeho souputníka Honzy Jelínka dostáváme boarding pasy a vzhůru na odbavení k americkým aerolinkám - Deltě. Hezky bludišťátkem až k první kontrole. „Co máte sebou, jaká elektronická zařízení, nedal vám někdo něco na letišti do batohu?“ ptá se zaměstnankyně Delty. Šokující otázky, když víme, že za chvilku my i naše bagáž projde rentgenem. Všichni nakonec dostali zelenou a tašky už jedou do Boeingu. Ještě se stavím v trafice pro sirky, abych si měl v Atlantě čím zapálit Gauloisku a přikupuju půllitřík Plzně, ať mi tu naši pidizemičku nad Atlantikem něco připomene. Trafikant mi ji hezky zapečetí do pytlíku, aby si Amíci nemysleli, že tam neseme špinavou bombu. Na cestě před nástupním gatem objevujeme ještě kavárničku, kde si můžeme dát čouda, tak se pilně činíme. Radek srká Cinzano, my se Zdeňkem si objednáváme Plzeň – pekelně drahou, ale co už. Další slečna se nás přiblble ptá:  „Nedal vám někdo něco na letišti do batohu?“ Při cestě přes rentgen si musíme sundat boty i pásky a zamračený chlápek nás řádně omaká, jestli nemáme v trenkách nějakou zbraň. Zakoupená plechovka Plzně v zapečetěném pytlíku končí samozřejmě v koši, prý protiteroristické opatření. Tak ještě zhruba půlhodinka čekání a nastupujem do Boeingu. Zjišťujeme, že Delta posílá na cestu do Prahy zasloužilé letušky a stevardy, žádná Pamela Anderson se o nás teda starat nebude. Taky dobře. Ještě připoutat a frrrrr. Po chvilce jsme v deseti kilometrech a míříme směr Brusel, Londýn. Ze země moc vidět není, vznášíme se v mracích. Motory řvou jak o život a do toho ještě fičí jak meluzína klimatizace. Dámy na sklonku produktivního věku tlačí chlaďáky s nápojema. Takže jedna Plzeň nakonec proběhne, pak už nám nabízí Miler Lite a to se opravdu, ale opravdu, požít nedá. Ze předu se po čase přisouká Marek Gregor z Time Inu a s Honzou Jelínkem už svištěj v panácích. Tak se taky trošku přidáme. Nadchází chvíle oběda, na výběr je pečené kuřátko, nebo těstoviny. Protože sedíme vzadu, tak máme pech. Na kuřátku si smlsne jen Michal, a na další nezbylo, ostatní se teda patlají v neuvěřitelně hnusných těstovinách se špenátem. Cesta ubíhá pomalu, dost lidí už zvadlo. Jdu na záchod, prubnout, jestli bych nepřiživil pár prásky svoje plíce. Pro lidi trpící klaustrofóbií celkem slušná deprivační komůrka s turbosplachováním. Zjišťuju, že z cigárka nic nebude, za kouření je pokuta 2200 dolarů. A ty v peněžence fakt nemám. Tak se vracím a s vtípky na ústech aspoň čichám k nezapálený Gauloisce. Tak na hodinku si dám šlofíka. Po probuzení zjišťuju, že ta cesta je fakt kurva dlouhá. Tak juknu dolů a zjišťuju, že už jsme zaplaťpámbů nad Kanadou. Nádherný zálivy, jezera, všechno pokrývá sníh. Do Atlanty ještě pár hodin. To hučení motorů je fakt smrtící. Naštěstí zbytek cesty uběhně skoro jak při čekání u zubaře. A už jdeme na přistání. Protože to byl můj první let, tak si klesání s propadáním ve vzduchu ohromně užívám, kam se hrabe Matějská. Za chvilku už rolujeme po atlantské runway. Kdo nikdy nebyl na letišti v Atlantě, tak si snad ani nedokáže představit kolik hektarů tenhle největší leteckej přístav čítá. Tak vystupovat a šupky dupky na imigrační. Procházíme opět neuvěřitelným bludištěm z řemení a boardercontroleři s náma šíbujou jak na vlakovým nádraží. Vyfasoval jsem celkem pěknou, usmívající, se Afroameričanku. Zblikne mi oči, zkontroluje daktylky, krok, a jsem v Améru. Teď ještě tašky do tranzitu a znovu check-in a svlíkání. Lidí je tu jako sraček, ale probíhá to celkem rychle. „Kde tady máte kuřárnu“, vyhrknu na maníka v uniformě. Mele něco o concoursu B a nějakým čísle, já jako letištní panic samozřejmě netuším, kam mám jít. S pomocí našich spolucestovatelů ale nakonec nastoupíme do letištního metra a dorazíme správně na místo našeho odletu do Nashville. A hned kousek od našeho gatu je i kuřárna. Zatímco část naši expedice zapadla k Friday´s na pivo, já mažu zfouknout cigáro. Je to pěkně ponižující, zahulená místnost bez kazet ve stropě a klimatizace saje jak vývěva. Kolem choděj vyžraný Amíci a závisláky častujou neuvěřitelně vyceněnějma škodolibejma úsměvama. Kluci si objednávají ve Friday´s místní pivní specialitu, vypadá jak výluh z bylin a chutná po pelyňku. Takže repete se nekoná a jistí to točený Bud Lite. A už je čas na nalodění se do Nashville. Pilot se s náma moc nemaže a míchá s náma jak v šejkru. V Nashville jsme za necelou půlhodinku. Díky bohu. Bereme bagáže a mažem na taxíka. Smoking area je naštěstí hned před příletovou halou. Za chvíli přisviští taxíky a míříme do hotelu. Cab řídí vysmátej a zvědavej gastarbeiter z Etiopie. Pětihvězdičkový hotel, přiznám se, jsem si představoval trochu jinak. Je to dvacetipatrová kupa betonu s atriem naprosto ideálním pro sebevrahy. Jen ty dva vymazlený rychlovýtahy, připomínající lítající kapky, ten punc amerického luxusu aspoň trošku navnadí. Takže se celkem svižně ubytujeme a už nás ženou do autobusu Grey Line, abychom ujeli asi 400 metrů ke klubíku, kde nás chtěj přivítat. V klubu mastí mladí Tennessani country. Přestože to není moje oblíbená muzika, docela mně baví. Proběhne pár rozlévaných Bud Liteů (konečně jsem pochopil, proč se americkýmu pivu říká pissing) a pár Jacků. A už nás zase lifrujou do autobusů, abychom jeli na hotel. Takže na ně pečeme a jdeme těch 400 metrů pěšky. Cestou potkáme první místní penery, dva vycrackovaný černoušky. Jó dolary, tuhle a hošci začali startovat. Zdeněk je ale promptně odzbrojuje svým nekompromisním: „I love you!“ Pokračujeme do hotelu. Chvíli nám trvá, než přijdeme na to, že se pokoj odemyká tak, že vstrčíš kartu do zámku a rychle ji vytáhneš a pak vezmeš za kliku. Lomcujeme s klikou a kartou v zámku jak dementi. Ale zvládli jsme to... Protože noc je ještě mladá, bereme kameru a vyrážíme do downtownu. Jen Zdeněk a já. Na main street hrajou country prostě všude, nevyhneš se mu. Ale hned první pub, do kterýho jsme vrazili mile překvapil. Hned u vchodu na malý stagei mastí čtyři chlapíci country trochu mixlý grungem. Radost z muziky z nich přímo stříká (jak později zjišťuju, byl to pro mně jeden z tamních nejlepších hudebních zážitků). Další milé překvapení. V hospodě se hulí! Tak tam chvíli paříme a jde po nás jedna podnapilá Američanka, lehce pod čtyřicet. V patách je jí ale její nabouchanej starej, takže rozhovor celkem brzy utne. Pokračujeme tedy dál. Za zmínku stojí až zmiňovaný karaoke bar. Na pódiu se střídaj lidičky i různý partičky. Hraje se samozřejmě country. Ale mazec zjištění je, že až na pár výjimek by tyhle rozjuchaní Amíci strčili hrav do kapsy drtivou většinu hvězd českýho šoubizu. U vedlejšího stolu seděj Korejci, taky je sem dotlačil Jack. Dozvídáme se, že hrajou country. Co jinýho. Roztomile se u karaoke baví, usmívají se od ucha k uchu a po vystoupení slečen tleskají a je vidět, že by rádi smočili. Zapomněl jsem na jednu věc, zjistili jsme že Jack pozval i Číňany. Tak jsme s Korejcema začali plánovat, že uděláme v hotelu demonstraci na podporu Tibetu a že ty čínský ksindly na konec pěkně zmastíme. Samozřejmě, že se tento velkolepý plán nakonec  neuskutečnil. Ještě se chvilku couráme a míříme na hotel. Před naším betenovým stanem potkáváme na cigárku dva týpky z Anglie. Slovo dalo slovo a jdeme nakonec k nim na pokoj. Proběhne pár drinků a cigár, Zdeněk vysvětluje, co hrajeme za muziku, já běžím pro DVD z Abatonu, abychom to viděli téměř in natura. Ale když se vrátím, začne se mi tahle návštěva nepozdávat. Jeden z těch maníků se pořád Zdeňka, který mu bezelstně dál povídá o Nantokanaru, dotýká a dost mlsně na něj kouká. No, nakonec to skončilo tak, že i druhýmu Anglánovi došlo, k čemu se schyluje, a vycítil možná i bitku, a tak jsem se radši spojenými silami z pokoje vypakovali. Ještě poslední cigárko před hotelem. Na vlastní kůži jsem pocítil nashvillskej monzun a vrátil se na pokoj o pár kil v mokrejch hadrech a botách těžší. Průser byl to, že jsem měl jen jedny boty, takže když jsem se ráno vypravil na míchaný vajíčka s upraženou slaninkou, tak jsem šel bos. Že jsem sklidil pár minimálně udivenejch pohledů je každýmu jasný. Po návratu ze snídaně (už je mi jasný, proč je tolik Amíků tlustejch, jak dobytkové) jsem se ja strávit třičtvrtě hodiny s fénem v botách. Ještě že maj na pokoji tak dobrý fény… Fénování proložím necelýma dvěma cigárkama, abych zmátnul protipožární hlásiče a vyhnul se pokutě 220 dolarů, rozháním kouř fénem, který občas vyndám z promočenejch bot. Hotovo. Scházíme se dole v recepci a bereme si taxíka na Berry Hill, kde je Guitar Center. Nepříliš přívětivá madam se s náma vyřítí na higway a po pár kilometrech parkuje u celkem nechutnýho obchodního centra. Jenže chrámy konzumu nás nezajímají a naše kroky rychle směřujou do Guitar centra. Hned za dveřma šly všem česlisti dolů: tomuhle říkám ráj muzikantů. V tom krámě měli prostě všechno: tedy až na Gibsona RD, kterýho si chtěl koupit Zdeněk. Všechno jste si mohli omakat, bez potíží si zahrát. Kdybych v případě prodavačů použil slovo úslužný, nevystihl bych přesně jejich přístup. Lítali jak fretky, pořád do skladu a zpátky. Zdeněk se jako první odhodlal, že si koupí sedmistrunnýho Schecktera. I ten Diezelův zesilovač (přesně ten, co máme v Praze ve zkušebně) na vyzkoušení tam měli, takže šup tam s ním. Co vám budu povídat, hrál jak víno, takže Igor se tam potom s vypůjčeným Scheckterem mazlil skoro dvě hodiny. Pak jsme pro Andyho z našeho kmenovýho bandu Spleen? vybírali basu - Jazz Basse. Protože Zdeněk samozřejmě zapomněl rider s pokynama, žhavili jsme telefony esemeskama. Ale nakonec jsme přece jen koupili tu správnou. Pak proběhly nějaký snímače, mikrofony, monster kabely a moje in-ear monitory. Zlatým hřebem našeho nakupování (s permantntně otevřenou pusou) byl Zdeňkův vysněný Gibson Firebird. To se nedá popsat, to se prostě musí vidět a slyšet. Michal se zase pěkně dlouho rozplýval nad modrofialovejma bubnama (nepamatuju si to přesně, ale nejspíš star classiky od Tamy). „A ty činely, viď Michale?…“ Prostě strávili jsme v tomhle krámě hafo času, a kdyby se neblížil termín nahrávání, možná bychom v něm i přespali… Následovala obligátní cesta žlutým cabem do Sheratonu, přestup do dalších taxíků – tentokrát směr studio Tracking Room. Předem jsme dostali info, že tam nahrávali takový veličiny jako U2, Metallica, Megadeth a podobně. Když jsme dorazili, bylo nám jasný, proč. Vymazlený prostory, technika, pohodový lidi. Co dodat…Náš nehudební zbytek výpravy se jal okupovat bar s panákama (jeden z pán z doprovodu se pak chtěl jít pozděj vyčůrat do místnosti se zesilovačema, načež byl promptně vyveden:)))) a my začali makat. Ostatně, měli jsme na to jen dvě hodiny. Ostatní bandy nahrávali naráz, ale protože nám chyběl Vítek, rozhodili jsme to pěkně po nástrojích. Pan Jack zapracoval a Vítka suploval místní country killer bassman (sorry kámo, tvý jméno už jsem zapomněl, ale e-mail máme….:o))) Když jsem koukal na jeho čtyřstrunnýho Rickenbakera, říkal jsem si, to bude průser. Týpek seděl před Macintoshem a dokola si přehrával náš singl a lítal po hmatníku. Už předem jsme tušili, že to celý nezvládneme, a ve finále se ukázalo, že naše tušení bylo oprávněné. Ale abych se ještě vrátil k basákovi. Vysmrknul to tam tak, že nám spadly huby. Když hrál, zpíval si u toho a vyluzoval rytmický zvuky. Prostě magor, ale hustej…. Ale i my jsme se činili. Michal to zabubnoval napodruhý. Igor se pak narozdíl od Zdeňkova Schecktera rozhodl pro K7 od Ibanezu (pro ty co nás pořád přirovnávaj ke Kornům - opravdu to byl Monkeyho model). Jenže pak nás začala pronásledovat smůla ukázalo se, že kytaru bude zapotřebí zgruntu přeladit, protože oktávy byly v řiti, takže zádrhel minimálně na půlhodinu. Ale nakonec to tam naflákal. Mezitím jsem kecal s jedním z kluků ze studia. Shodli jsme se zejména v oblibě Mr. Bungle Mika Pattona. Pouštěl jsem mu i naše nízkonákladový videa a docela čuměl na to, co v zaprděný Český republice tvoříme. Mezitím přišel na řadu Zdeněk a dal to z první. To nečekal ani on sám. Radek taky zabodoval. Pak už jsem šel já. Protože jsem už skoro měsíc nastydlej, neměl jsem na vysokej refrén bohužel hlasivky, ale ani čas. Deset minut bylo prostě kurevsky málo. Takže jsem dal z druhý aspoň sloku a pak byl půl hodiny totálně nasranej. Stejně se tam ale nepodařilo nacpat ještě spousty dalších zpěvů, takže budem dohrávat i míchat zase u nás. Na konec jsme dali ještě lehce vynucenou fotku s naším producentem Davem Barbem (hrál v  Sugar, dělal R.E.M.) a zas podle itineráře šupajdy na hotel. Opět autobus, abychom ujeli 200 metrů do dalšího klubíku. Hráli tam country hoši ve fracích a výtečně. Takhle zahraný Sweet Home Alabama jsem snad ještě neslyšel. Pobyli jsme asi půl hodiny a zase autobus. Tentokrát na Barbecue Hill, kde hráli Hard-Fi a Carbon Silicon. Stále jsem rozdýchával nasranost ze studia, Zdeněk se provětrával opodál. Když jsem se uklidnil, chtěli jsme vlízt do klubu. Jenže se stalo, co jsme nečekali. Zdeněk tam u vchodu trošku zaopičkoval a blonďatej vypasenej kokot s beďarama a vysílačkou řekl: „Vás sem hoši nepustím, vemte si taxíka běžte se bavit do downtownu.“ Tak snadno jsme se nevzdali, přehodili hadry a zkusili to znovu. Jenže bodyguard byl bystrej. Jak se pozděj ukázalo, zaměřil se na nás, a protože pak před hotelem řídil nástupy do busů, měli jsme ho pořád za zadkem. A netvářil se věru vlídně. Při druhém pokusu se scénka opakovala. Nakonec se nám ho ale podařilo přemluvit s tím, že Zdeněk nebude v klubu chlastat. Což překvapivě dodržel. Koncert pro mě za moc nestál, muzika Hard-Fi ani Carbon Silicon mně prostě nebrala. Když jsme se vrátili na hotel, na obligátním cigáru jsme potkali Indy, co je taky Jack přivez. Následovala smrtící rychlochůze downtownem s cílem najít nějakej vychytanej pub. Protože bylo všude plno a už mně to moc nebavilo, šel jsem spát. Zdeněk ale držel s Indama káru poctivě až do rána, takže půlhodinová oživovací sprcha byla víc než nutností. Po tradičních ranních míchaných vejcích s opraženou slaninou se naše cesty rozdělily. Igor, Michal a Radek jeli do rodiště Jacka do Lynchburgu a my, protože jsme ještě slíbili našemu Tomíkovi ze Spleen?u a Salmovi z Atari, že jim něco pokoupíme v Guitar Centru, jsme zůstali ve městě. Při procházce jsme se zastavili v bazárku, kde prodávali dobra (rozumněj plechová country kytara), banja a kytary. Naštval nás tam úplně odlišnej přístup prodavačů oproti Guitar Centru. Když se chtěl Zdeněk polaskat s Firebirdem za 10 táců, připlul k němu takovej kokůtek, kterej mu říká: „Tu kytaru, ti kámo, můžu sundat jenom já. A jenom já ji taky můžu dát zpátky do držáku!“ Tak jsme mu dali sbohem a šli jsme se projít do downtownu. Poseděli jsme v jedno příjemným bárku a já chodil kouřit na ulici. (Doufám, že k nám tahle nekuřácká móda ještě dlouho nedorazí.) Pak jsme se stavili v další putice, kde mohl hrát živě každý, kdo dorazil. Ten kovboj, co se tam úporně snažil, byl ale dost tragickej. Protože se blížila zavíračka Guitar Centra, vzali jsme si taxík na Berry Hill. Řídil ho, jak jinak, Etiopan a celou cestu nám opakoval: „America, no freedom.“ Když jsme nakoupili, co jsme slíbili, řekli jsme si, že se po Berry Hill trošku cournem. Na benzínce jsme pokoupili plechovkářče Budweiseru a jali se šukat po Berry Hill. Nečekali jsme ale tak nevlídné přijetí, všude na nás koukali zpoza záclon a drželi v ruce telefon, že na ty divný penery zavolaj 911. Někdy se nám i zdálo, že šli ládovat brokovnici. Prostě kdo v Americe nejezdí, byť i krátkou štreku, autem, je podezřelej. Tak jsme se vrátili a šli poměrně brzo spát. Ráno klasika, zase vejce. Kluci si při snídani výlet do Lynchburgu celkem pochvalovali. Jen při večeři pod stanem prý byla zima. Nám v Nashville teda ne…:o))) Cestou zpátky z Lynchburgu Igor (lehce pod vplývom) ztratil v buse peněženku. Jak ex-post zjistil, našla se, a přes DHL mu ji pošlou do Japonska, kam odletěl na hned po návratu z Tennesse na studijní pobyt. Pak už byl čas na balení kufrů. Dostali jsme od Jacka ještě lahvinku a už šup do autobusů. Tentokrát nebyl check-in taková průda jak při příletu do JÚ ES EJ. Na letišti jsme čekali asi dvě hodiny, než odletíme, ale ve srovnání s Atlantou to šlo. Tam jsme ztvrdli šest hodin. Naštěstí jsme objevili kuřárnu blízko našeho gatu, kam občas z přilehlého baru prohodili nějaký pitivo. Těch šest hodin jsme jakž takž přežili. Příchod do letadla proběhl bez problémů. Zdeněk měl dobrou náladu a chtěl si v letadle zpívat. Načež byl upozorněn, že by letadlo taky nemuselo odletět. Ale nakonec jsme se odlepili. Spal jsem, na rozdíl od ostatních, asi hodinu. Ty motory v kombinaci s klimatizací jsou prostě smrtící. Po příletu na Ruzyň jsme s napětím čekali, jak přežily let a hlavně manipulaci  letištních nádeníků nástroje. Dopadlo to dobře…