Žiju nesmírně kulturně
Upraveno:Tedy aspoň posledních pár týdnů. Pochopitelně, že nejen já, ale i několik kamarádů. Někde – zejména mimo místa, odkud nebyla vidět Černá věž i sám, ale rozhodně jsem nelitoval. Takže už je skoro na čase, abych se přiznal, kdeže jsem to byl a co jsem tam viděl a slyšel.
Takže
30. května to byl klub Highway 61, kam jsme vyrazili na Led Zeppelin Southern revival. Ty jsme viděli a slyšeli už v Krumlově, a protože se mi
tuze zamlouvali, tak jsem na ně mocí mermo chtěl jít znova. Vyrazili jsme s kolegou Antonem a jeho žínkou Éliškou a Mlíkem s družkou Zdeňkou. Až na místě, před vchodem do klubu, jsem zjistil, že bych ty upoutávky měl číst asi celý, neb jsem se
dozvěděl dvě závažné věci. Jednu méně pozitivní a jednu hodně pozitivní. Začátek koncertu nebyl, jak jsem se domníval ve 20 hodin, nýbrž ve 20:30 a navíc na plakátu stálo, že před Zeppelíny vystoupí kapela Vivat Black Sabbath z Tábora. Tak se i
stalo.
Ve 20:30 nastoupili zpěvák Velen Ozz, kytaristé Marek Vídeňka a Luděk Sedláček, baskytarista Lukáš Sehnoutka a bubeník Roman Sehnoutka aby dali posluchačům připomínku největších hitů skupiny Black Sabbath včetně Iron man a Paranoid na závěr. Hráli opravdu dobře a Anton byl z jejich výkonu nadšen tak, že se pokusil o pár tanečních kroků, ale když převrátil tři stoly i s osazenstvem a barový pult se už do dalších krokových variací nepouštěl,
Po úspěšných Vivat Black Sabbath nastoupili Led Zeppelin Southern revival ve složení 
Mládě Broum Delmo – zpěv, Kejch –
baskytara, kytarista Vlada magma, Dan Hubáček na bicí a klávesistka Pageová, Zeppelíni opět nezklamali. Mladen Djelmo zpíval jak o život. Ne nadarmo jsme konstatovali, že by tady jen těžko hledali jiného zpěváka, který by Roberta Planta zvládnul. Však ke
konci byl s hlasivkami úplně hotov a v sérii přídavků musela kapela vystřihnout Mobby Dicka, aby si odpočinul a kde dostal možnost vyniknout bubeník Dan Hubáček. Ale byl by hřích vyzdvihovat jen tyto dva, když ani ostatní v ničem
nezaostávali za svými vzory. Z písniček, které se mi líbí všechny, bych vyzdvihnul Kashmir.
Na tomto místě mi to nedá, abych nevzpomněl na jejich arizonské kolegy Song Remains the Same, kteří hrají také skvěle a navíc zde na klávesy, kytaru a mandolínu perlí můj velký oblíbenec, kytarový čaroděj Nick Sterling. Nerad bych
srovnával Mladena s Anthonym Bianchi, ale řek bych, že Imigrant song, zejména ten jekot, zvládá Mladen 
lépe. Ještě jsem dlužný sestavu arizonských pěvců: jak jsem
předeslal o sólový zpěv se stará Anthony Bianchi, pak dva mlaďasové Nick Sterling – Guitar, Keyboard, Mandolin, Miscellaneous Percussion a Harrison Walter – Lead Guitar, Theremin, dále Fil Lopez – Percussion, Nick Marshall – Bass guitar.
Hned druhý den 31. května jsme s kališťským gangem vyrazili na Perštát do hostince Na Americe na Undergroundovou pouť ke 40. výročí neoprávněného a velmi brutálního zásahu mocenských složek bolševiků a jejich nohsledů proti účastníkům undergroundového koncertu. Účinkovali tam DG 307, které jsme po minulé zkušenosti, ze které jsem se dodnes pořádně nevzpamatoval, vynechali a přišli až na Plastic People of the Universe. Ti nezklamali, byť vyměnili baskytaristku za baskytaristu a Muchomůrky bílé, byly třešničkou na dobrém dortu.
12. června mě lékařské koncilium opět pozvalo na IKEM do Prahy, aby se něco dozvědělo o tom, jak se dá ještě přežít i v tak vachrlatém zdravotním stavu, jakým disponuji. Co mě ale nadchlo, bylo, když jsem zjistil, že v témže dni hraje naše
oblíbená kapela Strahov kdesi v kempu na Žižkově. Neváhal jsem a po poradě s mapy.cz a IDOSem, jsem odložil cestu domů a vypravil se pod bájný Vítkov. Indian bar mě příjemně překvapil. Vůbec to tam nevypadalo jako uprostřed Prahy, ale spíš jako
blahé paměti u kiosku na Mrhalu, než to tam vzal do svých nenechavých rukou defraudant Šťastný. Pravda je, že kapelník Jirka Dvořák o mém pobytu v matičce Praze byl zpraven, ostatní se ale docela divili, jako třeba Marcel Vacínek, který mě vlídně
přivítal slovy: „Kde ty ses tady vzal?“ Také jsem měl možnost poznat jeho talentovaného syna Filipa, který je velmi zběhlý ve vědách 
bubenických. Jablko
holt nepadlo nijak zvlášť daleko od stromu. Tak jsem se osmělil a dle svých vlastních slov jsem si vyfotil dva nejlepší bubeníky v Evropě. Když jsem se spokojen s úlovkem otáčel, zaslechl jsem Marcela, jenž děl: „Chtěl jsi říct na světě.
Ne?“
Koncert byl velice podařený. Kluci zahráli všechny své pecky a neopomněli mi zahrát mé oblíbené All right now, s douškou, že jsem přijel až z Budějc, kdežto někteří nedorazili ani z Ohrady.
Poslední akcičkou (zatím) byly 21. června Slavnosti sedřené kůže v Museu Czech underground, kde jsem dostal ke vstupence i náplast na sedřenou kůži. Jako první zahráli 
venku Béda Pingy s Milanem Tokarem mimo jiné i Milanovo cikánská blues. Několik lidí mi přímo sdělilo, že mě odněkud znají. Pouze s Bédou jsme
se nakonec shodli, že jsme se viděli Na Americe v Rudolfově a s Milanem, že jsme se s nejvyšší pravděpodobností spolu ožrali kdysi v Krumlově.
Již uvnitř nastoupili mladí rockeři Danger Line. Přes svůj mladý věk hráli kluci v sestavě Atilla Von Wienerschnitzel - Kytara, Zpěv, Mandolína, Harfa, Balalajka, Scream, 
Doprovodný zpěv, Tamburína, Dřívka, Viola, juiop222 (14 let) - Baskytara, Cimbál, Niněra, Citera, Steel kytara, Balalajka, Ukulele, Banjo, Mrdanga, Šalmaj, studiopingi8 - Bicí, DJ,
Dřívka, Mrdanga, Cajon, Piano, klavír, Syntezátor / Sampler a Olaf Sushinson - Zpěv, Jódlování, Scream, Beatbox, Growl, Kytara, Banjo, Harmonika, Didgeridoo, velice dobře. To jen potvrzuje, co už delší dobu tvrdím, že současná nastupující generace
rockerů je dost často lepší, než ta předchozí. Také vzniká mnoho kapel a kluci a snad i holky zase umí na něco hrát. Možná je to perioda, která zopakovala 60. a počátek 70. let, možná i snazší dostupnost poměrně kvalitních nástrojů a všelijakého vercajku
k tomu (comba, mršítka…atd.).
Sistrum (Don Chose – kytary, zpěv, soundproces, Kury-buben, Don Emilio-kytary, zpěv, 
Puffy-bass,zpěv)nehráli vůbec špatně, ale ve svých
některých skladbách snad vykradli, co se dalo, protože jsme s kamarádem Ahmedem zareagovali na jednu předehru nějak jako: „Ty vájo, oni hrajou zase Pražskej výběr?“ Jenže po předehře už to byla úplně jiná písnička (i když Pražáky hráli…).
Na závěr, již těsně po půlnoci, nastoupila Blues Orchestra Dobrkovice, která byla 
poskládána z hudebníků ze tří dobrkovických
kapel. Mimo jiné Brkovice boys a Danger Line. Jejich brilantně zahraná blues byla efektně zakončena Ahmedovou prasklou strunou, čímž byly zakončeny i Slavnosti. Škoda jen, že jsem na Slavnostech nebyl již v pátek,
kdy hrála další místní výborná kapela Another Fake Heroes. Ty doufám uvidím a uslyším na HP rockfestu 2. srpna. Kdyby někdo chtěl jet se mnou, stačí říct. Ještě v červenci bych chtěl znovu navštívit Museum Czech underground za účelem
poslechu ryzího dobrkovického blues v podání Brkovice boys.
Řeknu vám vtipný vtip:
úpěnlivý telefonát. Nikdo nebyl schopen mu vysvětlit, že sedíme uprostřed náměstí před papírnictvím. Dokonce ani já,
vzdělanec ve vědách geodetických a kartografických jsem mu nedokázal pomoci a to už je co říct. Nakonec si ho Radka, která nás našla hned si ho musela najít a přivést. Pak, Zdeňku, že jsou učitelky blbý...
Původně jsem ten článek nazval "Čkyně neumřela...", pak na to chvíli koukám a začalo mi docházet, že to je kapku obrovský
nesmysl. Obec může vymřít, zaniknout, může být srovnána se zemí, ale to se nestalo. Nakonec kde by pak stavěl vlak ze Strakonic do Vimperku? Rocková pumpa - to je něco jiného. Její svíce života před rokem sotva blikala, ale přece jenom se znovu rozhořela.
Letos sice ne se zahraniční superstar, ale přece - jako revivalový fesťáček tuzemských 
pořádné kulturní akce. Popravdě řečeno, mělo nás být víc, nejméně o dva, ale Ječmen se asi zase vož... se asi zdržel na sympóziu. Nejsem zrovna specialista na odhad počtu diváků, ale nakonec jich mohlo být tak 400,
možná i 300. I když popravdě řečeno, když se koncert chýlil k závěru, připadalo mi jich víc, ale, co vím zcela určitě, na Nazaretech jich bylo víc.
U této kapely bych se měl spíš asi držet jejího názvu Beer Band, protože o nějakém revivalu Párplů se dá mluvit dost
obtížně ve srovnání s ostatními vystupujícími kapelami, které se snažili kromě přehrání největších pecek skupiny i o sound a napodobování vizuální složky ať vážně, nebo až na hraně parodie - Ozzyho netopýr. Návštěvníci Rockové pumpy na klasický rock slyší
a tak se kotel před kapelou začal více zalidňovat a reagoval nadšeně na každou další pecku. Je to můj soukromý názor, ale ten přídavek "Child in time" možná měli s ohledem na zpěváka vynechat, ačkoliv jsem měl pocit, že právě ten se do toho naopak hrne.
Vibrato zpěvákovo hlasu mi dost vadilo. Neustále mi na mysli tanula jedna myšlenka: "Dušan Grůň po dvanáctým pivě." a děsil jsem se okamžiku, kdy zazní: "Otvárajte kasíno, dostal som chuť na víno..." Pak jsem si vzpomněl ještě na historku z mládí, když
náš kapelník peskoval Ječmena: "Zpíváš jako nějakej Pfleger z Vyhlídek. To nikoho nezajímá!" (Pro ty, co to neví, tak Ječmen se jmenuje Pfleger a bydlí na Vyhlídkách a jinak zpíval fakt dobře i ACDC. - Já jsem se mu poškleboval, ale jen do chvíle, než
jsem se s týchž úst dozvěděl, že mám nástupy tak včasný, že dřív dorazí vlak do Kájova - a že to byla doba.) Hammondky na Párply nestačí, i když se na ně hraje dobře a Beer Band by mohl změnit repertoár - jen ke svému prospěchu. Ono "Otvárajtě kasíno..."
...no já nevím, co je na tom špatného? (Asi ta písnička) Trochu jsem se zakecal. Dost se mi líbila Pístova hláška, že ten kytarista na to přes to břicho hraje jak na havajskou kytaru. Ale jinak kytarista byl docela "dobrej kousek." Však i jemu se zvukař
pomstil a basák tam byl asi jen do počtu, že, pane zvukaři!? Po Beer Bandu už diváci kotel opouštěli nejvýš kvůli životním potřebám - pro pivo, štamprličku, nebo na záchod.