Jiri Pivrnec 35 let / Praha

...poprvé se rozbrečel, když do tebe vešel.......

ref:...na stráni hoří fialový dům, húhú...

Zvednul jsem se a pokračoval dál v cestě domů. Nebylo jiného zbytí. Krajina poctěná moji přítomností byla lakonicky řečeno pustá. Jenom cestička vyšlapaná jakoby uprostřed toho ničeho, té pustiny v jejímž pravděpodobném středu stál ten strom, asi topol. Já se pohyboval po té cestičce. Bál jsem se, že když se dostanu mimo ní, tak už se nikdy nevrátím zpět nebo, že spadnu do neviditelné propasti a zemřu.

Strom se pnul do výšky. Nic jiného od něj taky ani nemůžeme čekat, a to je prostě fakt! Sednul jsem si na zem a pozoroval tu nádheru. No ona to zas taková nádhera nebyla, protože krom toho stromu vlastně nic v krajině nebylo k pořádnému pokoukání. Člověk se mohl kochat výškou a hubeností pozorovaného objektu, nicméně co mu to bylo platné.