ká?a Žena, 36 let / Praha

V pátek jsem se vypravila spolu s Bárou, Martinkou a Míšou (díky které jsme vůbec někam šly) do kina. V rámci Jednoho světa dávali film Nerušené ticho. Je to dokumentární film o lidech žijících v iraelské vesnici El - Sayed. Zhruba 125 tamních obyvatel je neslyšících a dorozumívají se svým vlastním znakovým jazykem, který se v El - Sayed vyvinul. Tento jazyk ovládají všichni lidé z vesnice - od malých dětiček po kmety - hluší i slyšící. Neslyšící se necítí být postiženými. Díky znakovému jazyku nemají problém s komunikací - každý ve vesnici jim bez problému rozumí. Hluchotu berou jako přirozenou a prý by ani neměnili - jak sami říkají: mají doma klid a nebolí je z hluku hlava... Jedna rodina však nechá svému dítěti voperovat kochleární implantát a tím se vesnice rozdělí na dva názorově odlišné tábory. Nakonec ani rodiče nejsou zcela přesvědčeni o správnosti svého rozhodnutí. Celý film byl ukázkou neuvěřitelně "pohodového" soužití slyšících a neslyšících.

Velmi silným a pozitivním zážitkem byl už samotný film. Ovšem diskuze, která následovala po promítání, byla úžasná a působivá. Na podium vystoupalo šest lidí, kteří se starali o to, aby všichni - diváci (slyšící i neslyšící), režisér filmu i jeden z neslyšících občanů z El -Sayed - mohli navzájem komunikovat. Vznesená otázka tedy byla překládána zároveň do českého znakového jazyka a angličtiny - z angličtiny pak sám izraelský režisér tlumočil ženě z Izraele, která následně překládala do znakového jazyka užívaného v El - Sayed. V opačném pořadí se pak vracela odpověď. Polovina diváků se smála či divila již při anglické odpovědi, zbytek si počkal na její české znění. Bylo to krásné, nevšední a velmi emotivní. Na konci jsme všichni "zatleskali" ve znakovém jazyce a plní zážitků a dojmů se rozešli.