Moje Anna
Ona se vlastně nejmenovala Anna. Jmenovala se Alena, ale já to jméno strašně nemám rád a jí, myslím, taky rozčilovalo. Nechtěla se tak nechat oslovovat a když jsem se jí tehdy zeptal, jak by si přála abych jí říkal, odpověděla, ať si pro ni jméno vymyslím.
A já jí začal říkat Anno. Ono to v rychlosti trochu znělo jako Aleno. Bylo to naše první malý tajemství. První tajemství, kterejch pak přibývalo.
Anna pracovala jako servírka v hotelu Máchovo jezero. To je nejlepší možnost, jak se může kuchař s někym seznámit. Že spolu pracujou. Stokrát denně se pak zahlídnete na chvilinku, než projde lítačkami tam a zase zpátky. Vždycky, když se ozve to zavrzání lítacích dveří, jenom tak mrknete, jestli to je, nebo není ona. Když jo, když je, tak se na ni usmějete. Když ne, prostě krájíte dál.
Mě bylo dvacet jedna, Anna byla o tři roky starší. Párkrát jsme se zasekli po mé šichtě, když se zavřela kuchyně a hosté šli spát. Seděli jsme na baru a pili nějaké dobré víno, povídali si. Jednou, krátce po sezóně, ještě jsme pár hostů měli, ale léte už se definitivně překlopilo do podzimu, jsme vyrazili na procházku kolem jezera. Prošli jsme přes hlavní pláž, vyšplhali jsme na Šroubený a koukali dolů na tu prýskající krásu usínajícího letoviska. Do hotelu jsme se vrátili jako pár.