Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.
Je to zvláštní. Půl roku si v kuchyních skládám, stříhám, lepím zpívám, tluču do kastrůlků. A teď jsem najednou jako na trní. Už se nemůžu dočkat, až MENU vypustím do světa. Přeci jen, první deska. Ale prožívám to moc.
Dneska jsem připálil omeletu, to se mi nestalo tak šest let. Měl bych se trochu uklidnit. Stejně to zatím bude jen tady na Bandzone a nejspíš se k tomu nikdo hned tak nedostane. To budou teprve nervy.
S Tomášem jsem se potkal nedávno v Ústí nad Labem. Byl jsem tam navštívit Jirku, kamaráda z učňáku. A večer jsme vyrazili do klubu, kde zrovna hrála Tomášova kapela. Jmenují se LU a nikdy předtím jsem o nich neslyšel, ale moc se mi, na rozdíl od Jirky, líbili. Když šel kamarád domů, zůstal jsem ještě v klubu a chvilku si povídal s kluky z kapely. U Jirky jsem stejně spát nemohl, protože mají čerstvá dvojčata a Jirka byl celý nevyspalý a otrávený, tak bych ani nechtěl.
Nejvíc jsem se bavil s Tomášem. Je bubeník, ale v Kopřivnici má prý nahrávací studio a nahrává kapely. Vyprávěl mi, s kým vším nahrával, ale bohužel jsem žádnou z těch kapel neznal. Já mu zase řekl, jak si nahrávám kuchyňské zvuky a do nich písničky na mikrofon mého počítače. Smál se a řekl mi, že jsem blázen. Na krabičku od cigaret mi napsal mailovou adresu, ať mu nějaké písničky pošlu.
Tak jsem mu je nedávno poslal a on mi nabídl, že je zmasteruje. Nevím sice přesně, co to znamená, ale tvrdil, že to je normální a že každá nahrávka musí být zmasterovaná. Postupně jsem tedy dodělal všech 13 skladeb a včera, na velikonoční podnělí, jsem je poslal. Tomáš zatím nic nenapsal, ale já doufám, že to platí. Nejradši bych celou desku dal ke stažení a k poslechu 1. května, když je ten máj, lásky čas. Ona je to totiž nahrávka nejen o kuchařovi ve světě po atomové bombě, ale taky o lásce. O Anně a o mě. A o Máchově jezeře. Co je vlastně rybník.
Tak o zvucích jsem asi nepsal. Zvuky mám rád ze všeho nejvíc.
Co zrovna teď slyšíte?
Ticho?
Ticho je nejjednodušší.
Teoreticky by v tichu neměl být žádný zvuk. Ale je. Nejmíň krev ve spánkách. Minimálně dech. Ale to jen, když jste sami v tichu a když se nemůžete, nebo nechcete pohnout. Jinak všude pořád všechno strašně zní. Větrák v mém počítači hlasitě šumí. Když jsem použil na nějakou hudební stopu zkreslení, často byl slyšet jako takové syčení nebo dunění. Ale já jsem byl právě proto rád. Protože mám rád zvuky. A o to jde. Zvukům se nemůžete vyhnout.
A proto jsem si řekl, že si je budu postupně nahrávat. Začal jsem v kuchyni. A v kuchyni jsem i skončil. V kuchyni spí takových zvuků. A teď nemluvím o pískajících konvičkách, třískajících pokličkách a mokrém prstu na hraně vinné sklenice. Kuchyně je velice všestranný hudební nástroj, řekl bych, vypečený. Dá se rozložit na tolik samostatně působících jednotek. V kuchyni mám i kytaru. Když mám pauzy. Někdy dopíjím víno z lahví, co lidi nedopili a co mi přinesou zpátky z restaurace. A nebo hraju na kytaru.
A večer, když jsem trochu opilý a mám čas a všichni jsou pryč... nahrávám v hotelové kuchyni zvuky. A pak do nich hraji na kytaru. Občas taky nahrávám v kuchyni doma.Tam nemám kytaru, ale televizi. Z té taky nahrávám. Vlastně jsem nahrával kromě jednoho sklepa jen v kuchyních. Asi v pěti. Proto se jmenuje KITTCHEN. Ten projekt. I ten vymyšlený chlápek. Ještě mi chybí pět písniček k druhému přemíchání po měsíci pauzy. Zjišťuju, co jsem si blbě uložil, dělám to znovu, opravuji si, co mi vadilo.
Pak všechny ty zvuky pošlu do Kopřivnice Tomášovi. A pak se uvidí.
