kittchen Muž, 13 let / Doksy

Celý ten program se jmenuje ve skutečnosti Garage Band. S ním nahrávám všechno. A s vestavěným mikrofonem v počítači. Efekty, mixování, všechno je v Garage. Kde jinde? Jakože bych moh jít do studia? A za co? Jsem rozvedený a nemám žádné prachy. Hlavně díky takovým akcím, jako byla koupě počítače. Když jsem navíc nakonec zjistil, že na něj nejsou moc hry, připadal jsem si, s prominutím, jako kretén.

Ale objevil jsem Garage. A s tím jsem se zabavil.

Vždycky jsem měl totiž rád zvuky, vysvětlim to jindy, jestli jsem to už třeba nevysvětloval. Podívám se, zatím ukládám a pěkné velikonoce. Kohorty nadržených vesnických hochů se již pomalu budí, aby tiše vyrazily, plácat děvčata přes zadek spletenými větévkami. Popravdě řečeno, nevím, kam bych zašel. Anna je pryč a máma mi říká Vojto a myslí, že se tak fakt jmenuji. Nevím, kdo v se v jejím životě jmenoval Vojtěch. Možná nějaký její minulý syn, kterého prodala na orgány do Německa? Ha, ha.

Když pak přišel internet a youtube, zjistil jsem, že mám spoustu skvělých materiálů nadosah. Třeba takovéhle video o přežití. 

Youtube Video K8SK28htqbg

Anglicky bohužel moc neumím, ale líbí se mi, s jakou důvěrou se žena dívá na svého muže, když jí ukazuje knížku Survival Under Atomic Attack a když jí pak vysvětluje, co se dočetl. Videa na youtube jsem začal aktivně vyhledávat právě na svém novém počítači, už po rozvodu. A tenhle moment mne poprvé úplně dojal.

Také mě hodně baví postapokaliptické filmy. Naposledy mě opravdu zaujala Cesta podle knížky od Cormaca McCartneyho. Líbilo se mi, že je taková realistická, i když se tam přímo žádná atomová bomba neobjevila. Když jsem Cestu dokoukal, poprvé jsem začal přemýšlet o tom, jak by taková věc vypadala u nás. V krajině, kterou od dětství znám. A tehdy se mi začal v hlavě rodit hudební projekt, který v současné době dokončuji - Kittchen.

Víte, já si myslím, že ještě za mého života dojde k nějakému nukleárnímu konfliktu. Možná k nějakému malému. Někde v Indii, v oblasti, kterou ani nebudeme umět vyslovit. Ale může dojít i k nějakému globálnímu. Při tom obrovském množství atomových zbraní, které je všude ve světě, je to, alespoň podle mě, jenom otázka času a náhody. Už pár let mi tahle myšlenka nedá spát. Když mě občas v noci probudí hluk, prudce si sedám a sleduju, jestli za oknem uvidím rostoucí světelný záblesk. Zkoušel jsem si o tom povídat už s Annou, ale nechtěla. A tak teď, když mám spoustu času, pomalu lepím jeden nástroj k druhému, řádek po řádku smolím texty. Jako někdo sbírá známky, jako jiný lepí modely lodi v láhy. Já pomalu sestavuju příběh chlapíka, který si říká Kittchen. Už brzo to bude. Už brzo to bude hotové.

Já vlastně nevím, co mě tak fascinuje na atomových bombách. Možná už je to někdy z dětství, když nám ve škole na branném cvičení rozdávali plynové masky a pláštěnky v krabicích s našim jménem. Chodili nám měřit obličej, aby ty masky seděly.

Vždycky jsem si představoval ty podzemní bunkry, jak se o nich často mluvilo, že jsou pod nemocnicemi a školami, a v nich jsou tisíce krabic s maskami pro všechny děti v Doksech. Myslel jsem na ty dlouhé chodby, trochu, jako ve sklepě, když se jde ke kočárkárně. Přemýšlel jsem o nich před spaním a často jsem pak usnul a zdálo se mi o těch tunelech. Jak jimi procházím, kdysi mi v tom snu někdo řekl, že se jim říká koridory a že když objevíte ten pravý, můžete projít do nějakého úplně jiného vesmíru. Spoustu snů jsem pak takové průchody hledal. V dospělosti jsem během nich často vstával z postele a chodil po bytě, dvakrát mě Anna chytla až venku, jednou mě našla ve sklepě.

Vždycky jsem si taky představoval, jak takový atomový výbuch vypadá a když se nějaký objevil ve filmu, hltal jsem to s očima dokořán. Třeba v Terminátorovi II, tam je taková výpravná scéna. Brzy mi bylo jasné, že žádné lehání nohama k epicentru a noviny přes hlavu, že to nemůže nikomu pomoci. Začal jsem sbírat výstřižky o atomových testech, před revolucí to šlo hůř, pak ale bylo všeho dostatek. Vedl jsem si sešit a tam si všechny obrázky nalepoval. Několik jsem si jich zničil lepidlem Klovatina. Nebyl jsme moc šikovný.