kittchen Muž, 13 let / Doksy

S časem je to teď naopak dobré.

Mám rád, když mám hodně času. Když nic nemusím. Jak už jsem zmínil několikrát, největší klid je podzim a zima. Z toho vyplývá, že nejradši mám podzim a zimu. A třeba takový Listopadový písně od Wabiho Daňka, to jsem vždycky moh. Ale mám rád i spoustu jiné hudby. Elektronickou třeba.

A počítačové hry. A atomové výbuchy.

Z čehož zase vyplývá, že jsem si pořídil počítač. Prodal mi ho v létě chlápek v hospodě. Za pět tisíc. Oba jsme byli ožralí, ráno jsem se probudil s počítačem. Apple. Na ten nějak nejsou hry, nebo jsem to špatně pochopil. Tak se na něm jenom koukám na atomové výbuchy a poslouchám hudbu. A nahrávám vlastní do programu, kterej se jmenuje Garage. Atomové výbuchy vypadají takhle:

Youtube Video R5_9Gi7w19Y

Teď jsem bohužel nesehnal žádné bez hudby. Příště k nim už možná přidám nějakou vlastní.

O dva roky později jsem si Annu vzal. Bylo krásné září, podobný den, jako když jsme spolu tehdy vylezli na kopec. Svatební hostinu jsme měli v hotelu Port přímo na břehu jezera. Máma i babička brečely, Annin táta si mě pozval na panáka a řek mi, že jestli jeho holčičce ublížim, tak mě zabije.Věděl jsem, že to myslí vážně. Anně to slušelo, podzimní slunce rozsvěcovalo její bílé šaty, až z toho bolely oči. Byli jsme oba velice šťastní. Pak někdo přišel a zapnul televizi, kde nějaké dopravní letadlo znovu a znovu naráželo do mrakodrapu v New Yorku.

Anna celou noc proplakala. Ti sváteční hosté, co neodjeli, seděli dole v jídelně a znovu a znovu sledovali, jak se ty dva obrovské domy řítí dolů. Všichni jsme se tiše opíjeli slivovicí, kterou přivezl Aniččin bratranec z Moravy. Anna pak skoro týden nemluvila. To bylo poprvé, co jsem to zažil.

Když na to tak vzpomínám, napadá mě, že tenhle zážitek dost poznamenal celé naše manželství. Pokaždé, když jsme spolu byli šťastní, jako bychom se báli, že někde za rohem číhá strašlivá katastrofa. V každé radosti číhal kousek nějaké prohry. O rok později vyhodili Annu z Máchova jezera, vídávali jsme se až pozdě v noci, když se vrátila ze směny. Bydleli jsme spolu v malém tmavém bytě po mé mamince, která se mezitím přestěhovala do chráněného bydlení. Čím míň jsme spolu spali, tím víc jsme se hádali. Jednou jsem jí vyčetl, že už mě nemá ráda. Pokrčila rameny. Krátce před mými sedmadvacátými narozeninami jsem přišel domů a ona tam nebyla. Zmizelo pár jejích věcí, zbytek asi odstěhovala po kouskách, když jsem byl v práci. 

Po čase jsem zjistil, že žije v Poděbradech s nějakým chlápkem a pracuje jako servírka tam. Kromě žádosti o rozvod se mnou nekomunikovala. Rozvedli nás o rok později. Od té doby jsem víceméně sám. Teď už je to trochu lepší.

Ona se vlastně nejmenovala Anna. Jmenovala se Alena, ale já to jméno strašně nemám rád a jí, myslím, taky rozčilovalo. Nechtěla se tak nechat oslovovat a když jsem se jí tehdy zeptal, jak by si přála abych jí říkal, odpověděla, ať si pro ni jméno vymyslím.

A já jí začal říkat Anno. Ono to v rychlosti trochu znělo jako Aleno. Bylo to naše první malý tajemství. První tajemství, kterejch pak přibývalo.

Anna pracovala jako servírka v hotelu Máchovo jezero. To je nejlepší možnost, jak se může kuchař s někym seznámit. Že spolu pracujou. Stokrát denně se pak zahlídnete na chvilinku, než projde lítačkami tam a zase zpátky. Vždycky, když se ozve to zavrzání lítacích dveří, jenom tak mrknete, jestli to je, nebo není ona. Když jo, když je, tak se na ni usmějete. Když ne, prostě krájíte dál.

Mě bylo dvacet jedna, Anna byla o tři roky starší. Párkrát jsme se zasekli po mé šichtě, když se zavřela kuchyně a hosté šli spát. Seděli jsme na baru a pili nějaké dobré víno, povídali si. Jednou, krátce po sezóně, ještě jsme pár hostů měli, ale léte už se definitivně překlopilo do podzimu, jsme vyrazili na procházku kolem jezera. Prošli jsme přes hlavní pláž, vyšplhali jsme na Šroubený a koukali dolů na tu prýskající krásu usínajícího letoviska. Do hotelu jsme se vrátili jako pár.