Hotely v zimě a v noci
Máchův kraj je oblíbená turistická zóna a každé léto se kolem jezera, co je vlastně rybník, nakupí tisíce turistů. A všichni tihle turisté se musí někde ubytovat. Proto jsou ve Splavech a Doksech všechny ty hotely, hotýlky, chatičky a Zimmer Frei. Během prázdnin je to všechno narvané k prasknutí a v kuchyni je hromada práce. Ale na podzim všichni odjedou a najednou je všude prázdno.
Do hotelu občas přijede výprava z domova důchodců nebo nějaká parta managerů, ale jinak je klid. Jsou dny, kdy fakt není do čeho píchnout. Ale já to mám rád.
Prázdný hotel, to je strašně zajímavé místo. Zamčené pokoje, tichá jídelna. Většinou posedáváme venku a pijeme kafe a koukám, jestli někdo nejede. A když nejede, sedíme a vyhřejváme se na podzimním sluníčku. Klidně třeba celej měsíc. Klidně než přijde zima.
Jeden čas jsem v hotelu bydlel. Bylo to krátce po tom, co jsem dodělal maturitu. Chtěl jsem vypadnout z domova z toho našeho miniaturního bytu. Puberta se mnou mávala, začal jsem trochu pít a kouřit a koukat po holkách, což se mámě nelíbilo. A tak jsem využil první příležitosti a šel pracovat i bydlet do hotelu Máchovo jezero. Bydlel jsem na jednolůžáku a měl klid. A když máma něco potřebovala, na kole jsem u ní byl za deset minut.
V devatenácti jsem poprvé trávil v hotelu zimu. Měli jsme pár lidí na Silvestra, jinak byl vlastně klid. A můžu vám říct, že jsem si ten spící hotel zamiloval. Trochu se opravovaly pokoje a někde se malovalo, ale když dělníci odešli domů, všechno ztichlo. V noci jsem ležel na posteli a představoval jsem si, že se procházím těma prázdnýma chodbama. Trochu jsem se bál, ale víc mě to bavilo. Jednou jsem se vzbudil v křesle v jídelně. Musel jsem ze spánku opravdu vstát a jít těma temnejma chodbama, bosej, akorát v pyžamu... zvláštní. Trošku z toho běhal mráz po zádech. A trochu se mi ta představa líbila.