kittchen - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

kittchen Muž, 14 let / Doksy

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek kittchen si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.


Blog

Hotely v zimě a v noci

Máchův kraj je oblíbená turistická zóna a každé léto se kolem jezera, co je vlastně rybník, nakupí tisíce turistů. A všichni tihle turisté se musí někde ubytovat. Proto jsou ve Splavech a Doksech všechny ty hotely, hotýlky, chatičky a Zimmer Frei. Během prázdnin je to všechno narvané k prasknutí a v kuchyni je hromada práce. Ale na podzim všichni odjedou a najednou je všude prázdno. 

Do hotelu občas přijede výprava z domova důchodců nebo nějaká parta managerů, ale jinak je klid. Jsou dny, kdy fakt není do čeho píchnout. Ale já to mám rád.

Prázdný hotel, to je strašně zajímavé místo. Zamčené pokoje, tichá jídelna. Většinou posedáváme venku a pijeme kafe a koukám, jestli někdo nejede. A když nejede, sedíme a vyhřejváme se na podzimním sluníčku. Klidně třeba celej měsíc. Klidně než přijde zima.

Jeden čas jsem v hotelu bydlel. Bylo to krátce po tom, co jsem dodělal maturitu. Chtěl jsem vypadnout z domova z toho našeho miniaturního bytu. Puberta se mnou mávala, začal jsem trochu pít a kouřit a koukat po holkách, což se mámě nelíbilo. A tak jsem využil první příležitosti a šel pracovat i bydlet do hotelu Máchovo jezero. Bydlel jsem na jednolůžáku a měl klid. A když máma něco potřebovala, na kole jsem u ní byl za deset minut.

V devatenácti jsem poprvé trávil v hotelu zimu. Měli jsme pár lidí na Silvestra, jinak byl vlastně klid. A můžu vám říct, že jsem si ten spící hotel zamiloval. Trochu se opravovaly pokoje a někde se malovalo, ale když dělníci odešli domů, všechno ztichlo. V noci jsem ležel na posteli a představoval jsem si, že se procházím těma prázdnýma chodbama. Trochu jsem se bál, ale víc mě to bavilo. Jednou jsem se vzbudil v křesle v jídelně. Musel jsem ze spánku opravdu vstát a jít těma temnejma chodbama, bosej, akorát v pyžamu... zvláštní. Trošku z toho běhal mráz po zádech. A trochu se mi ta představa líbila. 

 

 

 

Mé šťastné číslo je 13

Narodil jsem se 13. 3. 1978 v porodnici v České Lípě, ale s rodiči jsem žil napřed na sídlišti v Mimoni a potom jsme se přestěhovali do Doks u Máchova jezera. Bydlení v Mimoni si nepamatuju, ale v Doksech jsem bydleli v paneláku ve vchodu v čísle 13.

Tátu si taky nepamatuju, ani se o něm doma moc nemluvilo. Vychovávala mě hlavně maminka, která si pak už nikdy nikoho nevzala a babička. Ta byla taky sama. Takže jsem vyrůstal jako jedináček se dvěma ženskejma v malým bytě.

Když mi bylo 13, dostal jsem k vánocům kytaru. Vždycky jsem chtěl kytaru a tak jsem ji dostal, krásnou, světle hnědou. A maminka mě přihlásila do Lidové školy umění k paní učitelce Lackovské. Její manžel učil na piáno. Oba byli slepí. Paní Lackovská teda trochu viděla, její muž do ní vždycky chodil po městě zavěšený.

Učení na kytaru mě moc nebavilo, bolely mě z něj prsty a nebavily mě ani stupnice. Brzo jsem tedy začal vymýšlet vlastní krátké písničky, což paní učitelku vždycky na chvíli zabavilo a hodina pak nebyla tak dlouhá. 

Taky jsme s klukama jezdili trampovat do okolních lesů, kytaru jsem bral vždycky spolu a u ohně jsme hráli písničky Wabiho Daňka, Honzy Nedvěda a Poutníků. Žalmana jsme rádi neměli, protože se nám zdálo, že je moc velký chytrák. 

V patnácti letech jsem na pár let vrátil do České Lípy. Na Špičáku na Uranu jsem tři roky studoval obor Kuchař - čísník a pak ho zakončil dvouletou nástavbou s maturitou v roce 1997. Odmaturoval jsem s třema trojkami a jednou čtyřkou. Takže za 13.