Shadow
Přicházel vždycky jen,
když se mi začal zdát můj první sen,
přicházel s měsícem,
tvář měl jak pod ledem.
Jediným pohledem,
dokázal ze mě dostat tichý sten,
život byl temným ocultem,
byla jsem jen jendou z jeho žen.
Paprsky měsíce,
rozpalovaly mu líce,
byl jak z pohádek jedné a tisíce,
jeho přítomnost mi tlačila na plíce.
Říkal mi pokaždý,
tak buď mojí Langsuir,
prý že neručí za vraždy,
chce mě nekonečně, navždy.
Byl jen stín, byl jen prach,
byl mi vším, šel z něj strach,
a jeho tajemná přitažlivost,
neznala slitování. Přepadla mě pověrčivost.
Jeho úsměv mě lákal,
on jen jedinkrát plakal,
když přišlo ráno a paprsky sluneční,
nad mojí hlavou zazněl chór smuteční.
Byla mi s ním strašná zima,
bylo to jak v dávný době,
bílý šaty s korzetem,
pro muže ze světa pod světem.
Když krátil můj stesk úsměvem,
přeběhl záblesk jeho rtem,
a bez přípravy či náznaku,
sápal se mi po krku.
Pak přišlo náhlé poznání,
a já ucítila nutkání,
podívat se mu do tváře,
zjistila jsem co je za lháře.
Jeho život byl jako sen,
žil s vycházejícím měsícem,
pochopila jsem že jsem s upírem
a vydechla jen: Tak si mě vem!
Tak si mě vem,
až se mi přestane zvedat hruď,
vezmi si moji krev
a navždy nemrtvým buď.