Claire DeSchain Žena, 32 let / Nedvězí

Ztrácím svou cestu
a snažím se utíkat
hlubokým lesem,
tmu radši nevnímat..

S práškama na bolest
a s cigárem v ruce
kácím se na pelest
chci tomu utéct..

Obouvám glády
a odcházím z domu
hledat svůj život
a jistotu k tomu..

Lampy jsou zhasnutý,
bloudím po městě,
pletu se ostatním
na jejich cestě..

Počítám kroky
a cítím svůj dech,
vidím nepřátele 
ve všech stínech..

Otačím hlavu
jak největší paranoik
ztracena v davu
se pokouším o únik..

A zas mizím z reality
jen zamávám křídly
tahle hra o životy
všechny nás zmydlí..

 Cejtím pohledy v zádech
a snažím se to zvládnout,
rychlej výdech a nádech,
teď nesmím padnout..

Počítám minuty
do hnusnýho rána
procházím davem
jak bílá vrána.. 

Už začíná svítat,
já stojím na mostě,
skočit a lítat,
je to tak prosté..

Uvítám nový den
s rukama nad hlavou,
stačí jen krok jeden..
Před popravou...

Přicházel vždycky jen,
když se mi začal zdát můj první sen,
přicházel s měsícem,
tvář měl jak pod ledem.

Jediným pohledem,
dokázal ze mě dostat tichý sten,
život byl temným ocultem,
byla jsem jen jendou z jeho žen.

Paprsky měsíce,
rozpalovaly mu líce,
byl jak z pohádek jedné a tisíce,
jeho přítomnost mi tlačila na plíce.

Říkal mi pokaždý,
tak buď mojí Langsuir,
prý že neručí za vraždy,
chce mě nekonečně, navždy.

Byl jen stín, byl jen prach,
byl mi vším, šel z něj strach,
a jeho tajemná přitažlivost,
neznala slitování. Přepadla mě pověrčivost.

Jeho úsměv mě lákal,
on jen jedinkrát plakal,
když přišlo ráno a paprsky sluneční,
nad mojí hlavou zazněl chór smuteční.

Byla mi s ním strašná zima,
bylo to jak v dávný době,
bílý šaty s korzetem,
pro muže ze světa pod světem.

Když krátil můj stesk úsměvem,
přeběhl záblesk jeho rtem,
a bez přípravy či náznaku,
sápal se mi po krku.

Pak přišlo náhlé poznání,
a já ucítila nutkání,
podívat se mu do tváře,
zjistila jsem co je za lháře.

Jeho život byl jako sen,
žil s vycházejícím měsícem,
pochopila jsem že jsem s upírem
a vydechla jen: Tak si mě vem!

Tak si mě vem,
až se mi přestane zvedat hruď,
vezmi si moji krev 
a navždy nemrtvým buď.

Kolik ještě zbývá dnů do konce života? 
Kolik ještě snů, než nás pohltí temnota.
A kolik ještě splínů a smutků.. 
A kolik chtíče do našich skutků.. 
Kolik ještě zbývá času? 
Hodiny tikají minutu za minutou a já se bojím toho hlasu. 
Toho co mi přijde říct, že všechno skončilo. 
To co mi oznámí, že moje srdce právě dobilo.
Mám... se bát? Bude to těžká zkušenost?
Mám se bát? Ne, jen mám zlost. 
Že neovlivním svoji budoucnost.