Šustot křídel motýla bez dechu
Jenom jedno Sbohem a slzy v očích,
Konec všeho, co se kdy mohlo stát,
Útěk z reality do světa ve tmě,
Kde barvy nic neznamenají.
Bez bot a bez šatů,
Nahý, nahá, nahé,
Oni všichni budou nazí,
Až přijde slunovrat.
Noc.. Zimní, mrazivá..
Na stole lampa problíkavající
A ruka s perem spomalujíc
zanechává na papíře rudou stopu.
Rozostřený zrak v temnotě..
Vidíc jen černou, nebo nevidíc nic?
Pomoc volám, pryč chci, pryč..
Ale nemohu se odpoutat..
Jak krásná prý bývala..
Jak skvělá a jedinečná..
Kolik superlativů pro ni měli básníci..
A kdo o ní píše teď?
Už ani pohled z okna netěší.
Pohled na rozpraskanou krásu času..
Krajina známá a cizí zároveň,
Noc ve dne a den v noci.
Jak polibek známý a přece cizí,
Co zůstává v srdcích jako stín..
Dotek ptačího křídla hebkého jak samet,
Co ucítíš na rtech navěky.
Šustot papíru a pomalý dech spícího,
Praskot plamene hořící svíce..
Oči lesknoucí se vzrušením..
To on zapálil svůj rodný dům.
Muž s černým kabátem a zbraní v ruce
Zastavil dívku a chtěl jí život vzít..
Něco v jejích očích mu ale bránilo.
Byla už dávno na druhé straně.
Po okvětních lístcích rudé růže
Plouží se motýl s vyhlaslým srdcem.
A růže se kolébá do rytmu větrné písně.
A tma ji nevidí líp než on.