Claire DeSchain Žena, 32 let / Nedvězí

Hranice padla a Ty ses jen smál,

jsme piková dáma a Ty károvej král..

Není tu máma aby řekla, co bude dál,

tančíme valčík pro prázdnej sál..

Mám v ruce pár es a Ty máš pořád víc,

když se ptám co chceš, neříkáš nic..

Vidím jen rub Tvých karet, Ty u těch mých vidíš líc,

Tvůj dech a kouř z cigaret klesá do plic..

Hrajeme hru a zdi se začaly bořit,

v očích mám štiplavej dým, vodní hladina hoří..

A kde teď jistotu brát když smysl ustoupil kráse,

když u tebe nic není tak, jak zdá se..

Tak utekl nějakej čas a co bude dál?

Podle Tebe asi nic, jen sis hrál..

A já jsem vlastně ráda za tyhle pravidla,

protože postupem času to přestala bejt hra.. 

Stín plížící se svědomím

zakopává o překot

o tkaničky těžkejch bot..

Váhající milenec hladíc cizí ženu

ohmatává její líc

a říká jí, že nechce nic..

Mladá noc nesouc se lesem

zpívá píseň větvím stromů,

přichází už i k nám domů..

A my se jí nebojíme,

my ji máme rádi,

po tmě všichni stejní jsou,

správní kamarádi..

Všichni blázní,

ale já si nepřipadám jako blázen.

Všichni jsou veselí

a mě smutek sráží na zem.

V prostoru radosti 

jsem osamělej článek

stvořenej starostí,

co zabíjí každý den.

Chybí chuť do smíchu a chybí sny

chybí spokojenost, a tak utíkají dny.

Dny stvořené pro melancholika,

co pořád někam utíká.