... a jeden méně
Jak se do lesa volá...
Nad naším bytem bydlela paní a pán, mladší pár. Nastěhovali se jako novomanželé, a jak moda žádala, neměli nikde koberec. Časem se jim narodili dvě děti - kluci. Stále si koberec nekoupili. Víte dřív nás vůbec nerušili, ale dnes jejich děti vstávají v 8 hodin ráno a hrají nad mou hlavou basketbal. Kdyby měli koberec, nic bych neslyšel, ale takhle mám NBA přímo v pokoji, a mé tělo už se dožilo věku, kdy je o víkendu spánek do pozdních poledních hodin nezbytný. Já vím děti si hrát potřebují a tvorbu hluku mají v popisu práce, ale moji rodiče mne aspoň vždycky vyhnali ven, když jsem začal hrál v obýváku tenis. Jenže chlapci ven nejdou jak je rok dlouhý. Ani nemusí, mají totiž úžasné domácí kino s Dolby Surround zvukem. Víte jak jsem to poznal? Jednoduše, vždycky, když jdu spát, tak z jejich pokoje slyším: ,,Nashle v pekle, zmrde." Výbuch, střelba, výbuch, střelba, výbuch. V hlavních rolích Jean Claude van Dame. Ale dobře, dobře, nakonec usnu. A pak do jdu třeba ven, a když už se oblékám, tak abych se u toho nenudil, pustím si nějakou muziku, a jelikož mi maminka schovává oblečení po bytě, hledám třeba celou první polovinu desky, a taky musím dat volume doprava, abych to slyšel ze všech pokojů. Vrátím se takhle jednou z venku a na dveřích máme nalepené sdělení: ,,Drazí sousedé, přestaňte nás laskavě rušit svou hlasitou hudbou, toto není rockový klub." Odpověděl jsem jim nápisem na dveře: ,,Kupte si koberec."