Proč jsem na pracovním úřadu šťastný
Nedávno jsem se po dlouhé době bavil s jedním kamarádem. Je stejně starý jako já, seděl jsem s ním na základce a navštěvoval stejný typ střední školy. Taky má přítelkyni víc než rok. Dobrý vkus na filmy a hudbu spíše z let minulých než na žhavé novinky. Na střední škole chtěl hrát v kapele. Klasický případ: poslouchám tolik muziky, že bych rád takovou taky hrál. Jenže se mu to s první kapelou nepovedlo. Nedokopali se ani ke koncertu. Odešel z ní, aby zkusil jinou a další a další. Nechal toho. Naznal, že trh je přesycen. Všechno už bylo vymyšleno, lidi neposlouchaj celý alba, pokud se někomu podaří vydat dobrý debut, dvojka je propadák, ale vůbec to nevadí, jelikož je do týdne nahrazen novými interprety. Proč to vlastně dělám, ptal se mě. S největší pravděpodobností se mi prorazit nepovede, občas ohrožuju vztah, ničím si sluch, utrácím peníze, prožívám před každým koncertem takřka porodní bolesti a když se něco nepovede jsem smutnej. Tak proč? K čemu mi to je? Je mi dvacet, žiju celý život na stejném panelákové sídlišti ve čtvrtém patře. Chodil jsem ven a do školy s lidmi ze stejné čtvrti. Až na gymplu střední jsem se dostal víc mezi lidi ze starýho města a okolních vesnic. Většina mích starých přátel šla na učnáky, obchodní akademie a stavárny. Já odjakživa chtěl dělat něco zvláštního. Toužil jsem žít jinak než od pondělí čekat až se ve středu týden zlomí, zadržovat do pátku dech a večer se opít. Rozhodl jsem se mít kapelu. Nechci s ní bořit stadiony a přehrabovat peníze a ženy vidlemi (na to hrajeme špatný styl hudby). Chtěl jsem mít v životě něco navíc a nedávno mi došlo, že už to začíná fungovat. Rozdíl mezi mým a jeho životem je v tom, že když já stojím se svými přáteli-vrstevníky ve frontě na pracovním úřadu a přijde na ně řada na rozloučenou můžou říct: Hej mimochodem Hambe, dobrý demo.
