Kopýtko Galaktoza Muž, 34 let / Znojmo

Info: Prázdninové příspěvky se budou týkat pouze aktuálního stavu. Na trvalé příspěvky bude čas až v září.  V nedávné době jsem byl oproštěn od nutnosti podléhat nějakému řádu. Důsledkem čehož je bezčasí. Nevím co je dnes za den, nevím v kolik hodin se vzbudím, kdy půjdu spát, nebo kdy dorazím na místo kde jsem měl být, protože to pro mne není důležité. Náplní mých dnů jsou činnosti, které jsem odsouval na dobu jménem - Až budu mít čas. A čím že se to Kopýtko bude zabývat, když už ten čas má? Např. V horkém letním dni přečíst Bibli na koupališti, zamazat ji jednou z desítek pochutin pod 12 Kč z Lidlu, nejlépe salsou a nachos, dojet k večeru autobusem na gagarinku, prohodit pár slov se školou povinnými a den zakončit dosud neviděným filmem, který musím vidět než umřu. Na všechno tohle bych měl mít v bezčasí prostor, jenže neomezené množství volného času má i odvrácenou tvář. Nebezpečí číhá na pohovce. Měl jsem s ním problém už během školního roku. Přišel jsem unaven ze školy a potřeboval vypnout, proto jsem zapnul televizi. Zrovna běžela Xena. Podívám se na díl a půjdu, řekl jsem si. Díl uběhl a já se rozhodl televizi vypnout. Kanál jsem přepnul snad náhodou, snad to od mého podvědomí byla pro bednu poslední šance. Tak jako tak, byla tam Pobřežní hlídka, ten díl jsem viděl už v 95 a byla to nostalgie co mně donutila ho odsledoval znovu. Už vážně musím jít a tak to přepínám. Říkám si, podívám se jen na jedno z nejúžasnějších videjí, ale pak dostávám hlad a já jím ve všední dny jen u televize. Můj žaludek potřebuje podklad ke své práci. Z čehož vyplývá, že jím u Buffy. Až to sním, měl bych jít, jenže chci vidět jak to dopadne a vždycky když jsem měl nejvíc práce, zrovna tam byl Angel. Uzavírám smlouvu sám se sebou, že se podívám jen na jeden díl Simpsonů, ale při prvních sekundách druhého dílu se přesvědčím, že jsem myslel na oba díly. U faktoru strachu je mi jasný, že už dneska nic neudělám a tak se během zpráv tvářím jako že jsem něco dělal. Po zprávách se mi s vypětím všech sil podaří odlepit se od televize, abych se aspoň umyl. Ve sprše se nejdřív uklidním, pak na sebe přestanu být naštvanej a když se utírám začínám se mít zase rád, když v tom vidím, že mi právě uteklo Jmenuji se Earl. Celou noc se pak proklínám, že jsem z gauče vůbec vstával! No a teť v bezčasí je odlepit se ještě těžší, protože na mne Fresh Prince utočí už u snídaně.

Dlouho už jsem nic nenapsal, proto přidávám rovnou dva fejetony, jeden vážný a jeden méně.

                                     Proč se nesměju

                                   Víte proč nejsou ve Star Treku žádní cigáni?

                                   Protože s nima do budoucna už nikdo nepočítá.

Nedávno jsme u oběda vedli debatu, zda je tento vtip, pouze směšný, nebo i rasistický. Většina zastávala názor, že rasistický není. Já se nesmál, přišlo mi to rasistické. Většina tvrdila, že je rozdíl, zda tento vtip vysloví člen Ku-klux-klanu na jejich výročním zasedání nebo oni.  Podle nich, přestože pohledem mimozemšťana nebo prasete jsou obě skupiny smějících se bělochů stejné, je důvod smíchu obou skupin jiný. U našeho stolu tedy pointa nespočívala v rasismu, nýbrž v tom s jakou razancí se dotyčná anekdota navezla do společenského tabu. Čili vtip tedy není rasistický, ale o rasismu, tím pádem neškodný.

Uznávám, že je to rozdíl, ovšem nemyslím si, že to nevinné. Já vidím rozdíl dvou výše popsaných případů jako rozdíl, zda přihodíte do ohně vzrostlou suchou větev nebo papírový kapesník. Oheň posílíte obojím, je mu jedno, zda jste větev uřízli, aby oheň nevyhasnul, nebo zda jste si jen nechtěli strkat posmrkaný kapesník zpátky do kapsy. Přestože se nedá říct, že by většina lidí byla rasisty, antisemity nebo homofoby, nadávky jako buzna nebo židák ve společnosti nadále záhadně přetrvávají. Žiji v České Republice, tento středoevropský stát je z většiny tvořen jedním národem stejné barvi pleti, proto, jak by řekl např. rasista z USA, mohu si dopřát luxus rasistou nebýt náhodou. Nesouhlasím. V našich zeměpisných šířkách jsou lidé také rasističtí, pouze jiného druhu. U nás se vyskytuje, až na pár výjimek, které pobíhají s holou lebkou nebo už dopobíhali do kriminálu, rasista gaučový. Rasista gaučový by na pogrom nešel, ale ze svého gauče si, nad záběry razie v asijské tržnici, poznámku o těch šikmookejch neodpustí. Kdyby si měl vybrat, zda jít bojovat na barikády za bílou rasu nebo do hospody, cesta tzv. na jedno je jasná volba. Ovšem pokud v hospodě přijde téma např. na Romy, většinou panuje konsensus, že ti černoši v Americe budou beztak to samý a Hitlerovi měli dát ještě pár let. Pokud se gaučového rasisty zeptáte na to, jestli věří, že existuje slušný Rom odpoví samozřejmě ano, ale mimo záběr se vám svěří, že se s touto mýtickou bytostí nikdy nesetkal. Zato historek o tom, že jeho známej má bráchu, co má ségru, co dělá na sociálce, má plný rukáv. Rasismus ve své gaučové formě je přítomen ve všech sférách naší společnosti. I když vám může vtip, občasná narážka nebo recesistické poslouchání písně Bílý jezdec připadat neškodné, všechno je to pomrkávání rasisty, co číhá na svoji šanci uvnitř nás.Že je to klasifikováno jako neškodné, to mne děsí.

Takže pokud vás někdy u oběda napadne, za je ten luxusní vtip, co ho právě hodláte vyprávět, korektní, představte si na moment, že k vašemu stolu náhle nepřisedá váš bílý kamarád, ale  váš kamarád, který je shodou okolností příslušník národnostní, rasové nebo náboženské menšiny, jenž je cílem vašeho vtipu. Pokud se vám anekdota zadrhne v hrdle, polkněte ji.

                                   Jak se do lesa volá...

Nad naším bytem bydlela paní a pán, mladší pár. Nastěhovali se jako novomanželé, a jak moda žádala, neměli nikde koberec. Časem se jim narodili dvě děti - kluci. Stále si koberec nekoupili. Víte dřív nás vůbec nerušili, ale dnes jejich děti vstávají v 8 hodin ráno a hrají nad mou hlavou basketbal. Kdyby měli koberec, nic bych neslyšel, ale takhle mám NBA přímo v pokoji, a mé tělo už se dožilo věku, kdy je o víkendu spánek do pozdních poledních hodin nezbytný. Já vím děti si hrát potřebují a tvorbu hluku  mají v popisu práce, ale moji rodiče mne aspoň vždycky vyhnali ven, když jsem začal hrál v obýváku tenis. Jenže chlapci ven nejdou jak je rok dlouhý. Ani nemusí, mají totiž úžasné domácí kino s Dolby Surround  zvukem. Víte jak jsem to poznal? Jednoduše, vždycky, když jdu spát, tak z jejich pokoje slyším: ,,Nashle v pekle, zmrde." Výbuch, střelba, výbuch, střelba, výbuch. V hlavních rolích Jean Claude van Dame. Ale dobře, dobře, nakonec usnu. A pak do jdu třeba ven, a když už se oblékám, tak abych se u toho nenudil, pustím si nějakou muziku, a jelikož mi maminka schovává oblečení po bytě, hledám třeba celou první polovinu desky, a taky musím dat volume doprava, abych to slyšel ze všech pokojů. Vrátím se takhle jednou z venku a na dveřích máme nalepené sdělení: ,,Drazí sousedé, přestaňte nás laskavě rušit svou hlasitou hudbou, toto není rockový klub." Odpověděl jsem jim nápisem na dveře: ,,Kupte si koberec."