Já a Diana
Léta páně v červnu jsem byl na vodě. I kdyby člověk nechtěl, okolnosti vás přinutí dívat se na svět jinak. Z pohledu řeky a ne klasicky ze břehu. Z pohledu řeky jsem se díval celý den. Uvědomil jsem si, že za každým záhybem řeky hledám jednu hlavu. Oblíbil jsem si ji a vždycky jsem ji rychle našel kvůli jejím vlasům. Měly barvu hořícího lesa. Musel jsem ji poznat a taky jsem jí musel nějak říkat, jelikož jsem o ní přemýšlel a povídal kamarádům. Začal jsem jí říkat Diana. Ráno, den po mém rozhodnutí, jsem ji nemohl v kempu najít. Ve frontě na snídani jsem o své lásce řekl kamarádům. Dvě cizí dívky stojící před náma se celou dobu smály. Byli to její kamarádky a poznali o kom mluvím, ale já to nevěděl. Pak se náhodou otočím a ona tam stála a chichotala se jak o ní vyprávím.
Říká mi: „Máš něco na tváři" a taktně si ukázala na tvář.
Vyjádřila to velice jemně, jelikož jsem měl samozřejmě pastu rozmazanou po celým ksichtě.
Říkám jí: „A sluší mi to aspoň?" zasmála se.
V duchu jsem si pomyslel miluje mě. Člověku, který vás nezajímá přece nebudete říkat „Máš něco na tváři" bylo by vám bylo jedno. Nějakou dobu mě navigovala po tváři a my se dali do řeči. Takhle z blízka byla ještě hezčí, měla svoje conversky zasraný od bláta a mluvila jako bychom se znali roky. Žádný seznamovací jak se jmenuješ a dej mi číslo. Idylka říkám si a pak na mě začala křičet taková herdekbaba, že zdržuju frontu ať si něco koupím. Nekoupím si nic a hádám se sní ještě chvilku. Mezitím Diana musela ke svý třídě. Těším se na další kemp, ale chyba lávky, už jsem ji nikdy neviděl. Museli stavět jinde nebo jet domů. Byl jsem smutný, ale vždycky když jsem si dal pomerančovou ledovou tříšť, vzpomněl jsem si na ni a měl jsem dobrou náladu. Jenže jsem si dával tolik tříště, že jsem onemocněl a být pořád ve vlhku, což na vodě jste, není během nemoci vůbec příjemný. Domů jsem se vrátil sám, nemocnej a jediný co mi zbylo byla historka. Ale nebylo to k ničemu, vždycky když to vyprávím vzpomenu si na Dianu, takže nakonec docela dobrý.
