Kořen Muž, 45 let / Rožnov pod Radegastem

Venku se čím dál tím víc ochlazuje. Pacienti odpadávají po desítkách. Několik jedinců se tu zimu snaží nějak snést, ale netváří se moc nadšeně. To ještě ani nenapadl sníh. Vítr duje, stromy se ohýbají, větve praskají, odpadky poletují vzduchem. Scéna jako z přistání Terminátora. Zmrzlé kusy lidských těl jsem zaházel listím. Zbytky oblečení jsem tajně přimíchal pacientům do kotle, ve kterém se pro ně připravuje snídaně. Moc jim to chutná. Chtějí stále víc. Jsou i takoví, kteří nenápadně chodí do technického zázemí, do prádelny, a tam tajně ujídají použité ručníky.

Kočky dole ve městě si pochvalují společný život s toulavými psy. Cítím příchod masové hysterie. Obávám se, že rány budou fatální. Všichni pláčou, ruce vadnou. Vítr odnáší naději. Důchodce valí na střeše kytarové sólo. Pozůstalí míří do doků. 

Spěchají ...

Marně ...

Noční můra jěště neskončila. Pacienti se nepříliš tajně scházejí na schodech za kotelnou. Vyměňují si mezi sebou nástroje ničení. Nože, podnosy od snídaní, trenky, etc. Komíny kouří. Stejně jako mysl, i tělo se transformuje v popel. Lidé už zapomněli pálit mosty. Dělám to za ně. Pacienti ztrácejí tváře. Někteří i své spolubydlící. Žádají mě občas, abych jim ostnatým drátem pevně spoutal ruce k sobě. Přitáhl kravaty, spustil háky. No prostě nevinná zábava. Až na to, že v tomhle případě tečou potoky krve. Útěk je nemožný. Za plotem číhají ostrá kopí. Hrůza kulminuje. Válka zuří zuřivou zuřivostí. Věčnost je mou nevěstou. Země je mým trůnem.