Středa
Stojím naproti Tobě a světla lamp ti v obličeji dělají stíny, ale i přesto vidím tvůj výraz. Vůbec mi nerozumíš. Nedokážu to pochopit. Víš, že Tě miluju, ale i přesto si myslíš, že mi na Tobě nezáleží. Díváš se mi do obličeje a nechápeš, proč jsem smutná. Najednou jako by se celý večer neodehrál. Ale tak to není. Z nádherného večera se stalo drama a nikdo už to nezvrátí. Mohli jsme to zkusit, naděje přeci umírá poslední, ale nevím, jestli si vůbec chtěl. Stydím se za to, ale občas mám pocit, že si přeješ, aby to tak bylo. Nevím proč. Jako bych pro Tebe byla jen hračka na volné chvíle. Někdy si tak připadám. Nemůžu po Tobě chtít víc. Na to nemám právo. Chtít musíš Ty. Budu se s tím muset smířit. Ale je to těžké, právě protože Tě miluji. Chci víc a zároveň chci, abych Tě do ničeho netlačila. Chci Tě takového, jaký jsi a přitom bych Tě ráda změnila. Miluju Tě, dávám Ti celé své srdce, ale pro Tebe to asi není dost. Promiň, že nejsem lepší. Chtěla bych být, ale neumím se změnit. Budeš mě muset přijmout, jaká jsem. Nebo mě odkopni, ale nelam mi srdce. Prosím.