Černobílá
Život je jako ruleta. Někdy Vám náhoda vmete do cesty štěstí a vzápětí na to se dostanete na samé dno. Člověk je pouze bezmocnou hračkou v rukách osudu. Sedím a pláču. Proč? Právě jsem se dozvěděla, že na mě mému nejdražšímu opravdu záleží a přesto jsou mé slzy slané, plné bolu. Nikdy nic není jenom černé nebo bílé a to samé se stalo dnes. Dnešní den byl opravdu kouzelný a dokonalý. Tančili jsme jako nikdy a celé odpoledne probíhalo jak by si člověk přál. Dokonce i v hospodě byla zábava. Jenže nikdy nic není jenom černé nebo bílé. Uprostřed zábavy se ke mě nakloní jeden z mých nejbližších lidí a do ucha mi pošeptá: "Víš, mamka v neděli umřela." První, co mne napadlo bylo, že si ze mě dělá srandu. Jeho mamka byla jedna z nejliberálnějších rodičů, které jsem znala. Nebyla nezodpovědná, byla přátelská a chápavá. Byla jedním z lidí, kterých si hodně vážím a ti přece neumírají. Jenže pak jsem se mu koukla do obličeje a viděla jsem jeho smutné oči. V tom okamžiku mi vyhrkly slzy do očí, ale ubránila jsem se. Byla jsem si vědoma, že jsme pouze dva lidi v místnosti, kteří to ví. Bylo mi špatně z toho jak je tenhle svět nespravedlivý. Znala jsem plno marnivých lidí, kteří si nevážili života, ale proč musí odcházet zrovna ti co si nejvíc zaslouží zůstat??? Teď sedím a přemýšlím. Co kdyby umřel někdo z mojí rodiny? Co kdybych umřela já? Všiml by si toho vůbec někdo? Bylo by pozdě říct nevyslovené věty a dát najevo skrývané city. Proč tohle děláme? Proč si nevážíme života a chováme se jakoby to nikdy nemělo skončit? Nechci, abych měla na konci života jakékoliv výčitky. Nechci litovat, že jsem někdy nevyužila šanci. Proto Vás všechny upřímně prosím, nehrejte v životě roli, kterou Vám někdo přisoudí, ale jednejte jakoby zítřek neměl existovat. Nikdy si nenechte svůj názor jen pro sebe a otevřeně řekněte, co si myslíte. Nebojte se zodpovědnosti. Jestli zítra umřete stejně Vám to bude jedno.