Kostiatko Žena, 33 let / Opava

    Ostrava is a twenty-year man. He is ambicious and he became popular in a short time. He has forgotten about the older and more experienced people, who had lead him when he had been young and small. He looks self-confident, persistent, dynamic, but if you know him better you find out it's only a mask. He tries to hide his past. He grew only thanks to hard work and now he has to lead all around, but he isn't clever enought to do so. He tries to hide his entire lack of a mental beauty. He's simple-minded and a little bit rude.
    His eyes are steelly cold. On the first impression he's a good-looking man in a clean coat, but under it he has tasteless functionalist suit polluted by smoke from all factories around. There are still blisters on his hands.
    He loves to play football. He likes meeting people such as him, not very intelligent, but sociable. His hobby is going to a football match or to a pub. He drinks a lot of alcohol, but only beer or rum. He doesn't have any yen for a quality wine or whiskey.
    He is an ordinary young man, who isn't very clever and who doesn't want anybody to know.

Pozdní odpoledne, pomalu se sešeřuje a já se pomalu šourám na trénink. Dnešek byl strašný. Začlo to už nad ránem. Celou noc jsem se budil a prakticky jsem se vůbec nevyspal. Pak 7 hodin nejnudnějšího školního dne a teď ještě trénink. Vůbec se mi tam nechce. Totálně psychicky rozladěn, unaven a navíc znechucen myšlenkou, že se nedočkám kousku rozumné konverzace. Bezděčně jsem uvažoval o tom, že dnešek už by mohl skončit, když mi zapípal mobil. Koukl jsem displej a pousmál se. Smska od mé milované. Chtěla by mě vidět. Úsměv se mi vytratil z obličeje. Dal bych nevím co za to, abych ji mohl vidět, ale nechtěl jsem ji deprimovat jsou špatnou náladou a cynickým naladěním. S těžkým srdcem jsem jí odepsal, aby nechodila a radši byla doma. Čekal jsem odpověď, ale nic nepřicházelo. Smutně jsem dorazil na hříště a vydal se napospas svým prostoduchým kamarádům. Na pár hodin jsem si vyčistil hlavu, ale po té se to všechno vrátilo a to v ještě větší míře. Teď jsem byl na sebe naštvaný i za to, jak se mi dneska nedařilo chytat. Mlčky jsem se převlékl a spěchal ven. Už dávno byla tma, ale i přesto jsem neomylně poznal osobu sedící na patníku. Ona přišla! Ucítil jsem vlnu štěstí, kterou ihned následoval smutek. Chtěl jsem ji vidět, ale nechtěl jsem ať ona vidí mne, když mám tak špatnou náladu. Vždycky vycítila, že je něco špatně a rozesmutnělo jí to, jelikož vinu dávala jen a jen sobě. Mlčky jsem k ní přišel, tiše zabrumlal pozdrav a ani ji nepolíbil. Její úsměv od ucha k uchu mě ještě více nutil stydět se za sebe a své naložení. Vydali jsme se domů a já mlčel a nechal ji mluvit. Netrvalo jí dlouho, aby přišla na to, že je něco špatně. Vždycky když se tohle stalo, začala naléhat, ať se usměju a vykašlu se na špatnou náladu. Neměl jsem to rád. Chtěl jsem se topit ve svém smutku sám, ne do něj ještě někoho vtahovat. Dneska se zachovala jinak, zvláštně. Koukla se mi do očí, objala mě a mlčela. Ona která neumí mlčet!!! Musel jsem se lehce pousmát. Objal jsem ji a pomalu jsme mlčky pokračovali. Koukal jsem do dálky s hlavou prostou veškerých myšlenek. Periferním viděním jsem zachytil její pohled. Koukala se mi do očí a zadostiučinění jakoby jí ve tváři vykouzlilo úsměv. Obrátil jsem se na ni, ale ona cukla pohledem. Pousmál jsem se, ale tak aby to nepostřehla. Byl jsem blázen, že jsem ji nechtěl vidět. Byla jedinou osobou, která mi i v nejčernější den dokázala zvednout náladu. Zastavil jsem se a políbil ji na rozloučenou. Dneska už se mi nálada nespraví, ale to není důvod, aby byla i ona smutná. Pousmála se a její smutné oči jakoby rozumněli tomu, co dělám. Odcházela. Srdce ji chtělo zastavit a zavalit kopou polibků, mysl jí nechala jít. Počkal jsem, až zajde za roh a začal toužebně očekávat chvíli, kdy ji zase spatřím.

Stojím naproti Tobě a světla lamp ti v obličeji dělají stíny, ale i přesto vidím tvůj výraz. Vůbec mi nerozumíš. Nedokážu to pochopit. Víš, že Tě miluju, ale i přesto si myslíš, že mi na Tobě nezáleží. Díváš se mi do obličeje a nechápeš, proč jsem smutná. Najednou jako by se celý večer neodehrál. Ale tak to není. Z nádherného večera se stalo drama a nikdo už to nezvrátí. Mohli jsme to zkusit, naděje přeci umírá poslední, ale nevím, jestli si vůbec chtěl. Stydím se za to, ale občas mám pocit, že si přeješ, aby to tak bylo. Nevím proč. Jako bych pro Tebe byla jen hračka na volné chvíle. Někdy si tak připadám. Nemůžu po Tobě chtít víc. Na to nemám právo. Chtít musíš Ty. Budu se s tím muset smířit. Ale je to těžké, právě protože Tě miluji. Chci víc a zároveň chci, abych Tě do ničeho netlačila. Chci Tě takového, jaký jsi a přitom bych Tě ráda změnila. Miluju Tě, dávám Ti celé své srdce, ale pro Tebe to asi není dost. Promiň, že nejsem lepší. Chtěla bych být, ale neumím se změnit. Budeš mě muset přijmout, jaká jsem. Nebo mě odkopni, ale nelam mi srdce. Prosím.