Kostiatko Žena, 33 let / Opava

   Seděla a upřeně pozorovala skupinku mužů před sebou. Ozvalo se písknutí a zápas začal. Fotbal měla ráda, ale kvůli tomu tu nebyla. Byla tu kvůli tomu nejmilejšímu člověku, kterého kdy potkala. Nepřišla, protože by ji nutil nebo že by si užívala pohled na jeho mužné tělo. Jen ho chtěla vidět. Bylo to zvláštní. Mohla by se na něj dívat hodiny a pořád by ho neměla dost. Tiše ho milovala, ale bála se, že kdyby to věděl, zlomil by jí srdce. Bála se, že by to mohl poznat a vysmát se jí. Věděla, že on by to neudělal, a že pochybovat o něm je naprosto nečestné. Věděla to a přesto mlčela a tiše se bála.

   Milovala, jak se choval při zápase. Byl jiný. Sebevědomější. Nebyl to ten rozvážný kluk, kterého potkávala denodenně. Tady byl někým naprosto jiným. Věděl, co dělá a za svým rozhodnutím si stál. Byl všem podporou a dalo se na něj spolehnout. Ne že normálně by tomu tak nebylo. Ale normálně byl ostatním uzavřený. Málokomu dal poznat svou vnitřní krásu. Bylo jí to líto. Věděla, jak je hodný a mrzelo jí, jak se k němu někteří chovali. Ale nevěděla, co má dělat. Chtěla by ho změnit, ale to přece nejde. Každý se musí změnit jen a jen sám. Nechtěla na něj tlačit. Milovala ho a bála se, že ho ztratí.

   Seděla a pozorovala, jak ho podráží a on padá k zemi. Viděla jeho bolest, ale přesto tu dále chtěla sedět a přemýšlet o milionu věcí, které jí přicházely na mysl. Zápas skončil. Po skoro dvou hodinách přišel, prohodil s ní pár slov, lehce jí políbil a odešel. Odešel a dalších několik dní ho neuvidí. Její srdce krvácelo a ona tiše polykala slzy. Zase. Nemohla po něm chtít víc. Tohle byl jeho život a ona je jen dočasná zábava. Změnit se musí sám, ona je bezmocná. Věděla,že to tak bude, ale naivně doufala ve změnu. Ta stále nepřicházela.   

Odcházela a tiše polykala slzy. Milovala ho a její srdce tiše krvácelo.

Krajinou se rozlévaly zlatavé sluneční paprsky a polem se proháněl vítr. Začalo se snášet šero a dále vám nic nepovím, jelikož mám natolik zmrzlé prsty, že psát na klávesnici jde hodně těžko.

Klap, klap, klap. Na náměstí, již skoro prázdném a zahaleném rouškou tmy, se rozléhal zvuk klapajících podpatků. Postupně se přibližovaly a k nim se přidávaly další a další. Nakonec to bylo stádo klapajících podpatků. Každý dodržoval své tempo, ikdyž sem tam se ozvalo škobrtnutí. Každý hrál svou notovou linku a dohromady tvořily orchestr. Najednou se z ticha ozvala hlubší klapání. Tišší, dunivější. K hrajícímu orchestru se přidaly bubny. Hudba byla hlasitější a hlasitější. Zdálo se, že brzy zaplí celé náměstí a ani to jí nebude dost. Že brzy zaplní celé město. Najednou se ozvala rána a celý orchestr ztichl. Ozval se hlasitý smích. Na řadu přišla vokální část představení. Pomalu degradovala a zase se začal ozývat celý orchestr, pouze jeden nástroj jaksi změnil rytmus. A vokální část dostala vulgární ráz.

Poučení: Nechoď na podpatcích, když jsi opilá.