Ranní cliché
Sedím a koukám se z okna. Můžu vidět, co chci, ale já sedím a dívám se do prázdnoty. Sedím a celý svět kolem mě ubíhá a já se cítím sama. Nepřítomný pohled upřený do zcela známé krajiny, ve které dnes není jediný záchytný bod, jediné povědomé místo. Srdce by chtělo toužit, ale není po kom. Mozek by chtěl přemýšlet, ale není o čem. Vše je bezduché, ale teď už mi to může být jedno. Už mě to všechno omrzelo. Netoužím o ničem přemýšlet a ani o tom nepřemýšlím. Prostě existuji. Sedím na okně a vítr si pohrává s mými vlasy. Každý jiný den bych obdivovala jeho důvtip a melancholicky se usmívala nad jeho kreacemi. Ne dnes. Dnes je jen součástí obrovské nicoty. V téhle chvíli se přemýšlí o tom, jak se asi cítí ptáci, o tom, jaké to je snášet se k zemi chladným ranním vzduchem. Já mám v hlavě prázdno. Vzduch je mou součástí. Ani nevím jak a najednou se ponořím do svého chladného já. Padám. Přivřu oči a čekám na sladký konec.
Otevřu oči. Vidím tu samou krajinu, ale tentokrát je známá, konejšivá. Sedím na okně a přemýšlím. Nic by se tím nevyřešilo. Problémům se musí čelit. Zavřu okno a seskočím dolů. Prázdnotu nechám za sebou a pomalu se ubírám směrem do reality.