Kostiatko Žena, 33 let / Opava

Člověk je tvor pomíjivý a nevyzpytatelný. Mám-li si vybrat komu důvěřovat, zvolím zvíře. Člověk se bojí ukázat své city a stát se zranitelným. Člověk má city a emoce, které jím manipulují mnohdy více než rozum. Má plno předsudků a plno mylných představ, které si nenechá brát. Jak si pak mezi sebou mají lidé důvěřovat? Nejhorší je, že často lžeme i sami sobě. Jak neradi slýcháme, že se v sobě mýlíme.

Už dlouho mám v hlavě jednu myšlenku. Změnila jsem se? Slýchám to dnes a denně, ale nikdy jsem o tom nebyla přesvědčena. Nyní se na to koukám s odstupem a nestačím se divit. To malé vyděšené dítě se změnilo v dívku potřebující společnost, potřebující vlastní názory a někoho vedle sebe. Vyrostla jsem a to mě děsí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuju, že je všechno jinak než jsem si přála. Všechno je nějak.. lepší. To, co jsem myslela. že mám jen jaksi navíc je mi teď celým světem. Už bez toho nedokážu žít.. Nebo spíš bez něj? Vždy jsem si myslela, že opravdová láska mě čeká až za pár let, ale co je potom tohle? Trpím když s Tebou nejsem, nemůžu myslet na nic jiného než na Tebe, vroucně očekávám každý okamžik, kdy Tě znovu zpatřím. Jsem blázen!! Vidíš, už ani dopsat mě to nenecháš.. tohle není to co jsem chtěla říct. Každý se měníme a stáváme se někým jiným. Někdo to vnímá a jiný ne. Nejvíc to ale vnímají lidé kolem nás. Záleží-li Vám na nich, poslouchejte je. Jediná pravda není ta vlastní. To jen to, co bychom si přáli. Ať už je to sebehezčí.. není to vždy pravda..

Přibližný překlad popisu Ostravy:
    Ostrava je jako dvacetiletý muž. Je ambiciózní, stal se oblíbeným v krátkém čase. Již zapomněl na starší a zkušenější lidi, kteří jej vedli když byl mladší. Vypadá sebevědomě, neústupně, přizpůsobivě, ale kdybyste ho znali lépe, zjistíte, že je to jenom maska. Snaží se skrýt svou minulost. Dospěl pouze díky tvrdé práci a teď musí vést všechny okolo, ale na to on není dost chytrý. Snaží se zakrýt nedostatek své psychické krásy. Je prostomyslný a trochu hrubý.
    Jeho oči jsou kovově chladné. Na první pohled je to pěkný muž v čistém kabátu, ale pod ním má nevkusný funkcionalistický oblek zašpiněný kouřem z okolních továren. Na jeho rukách jsou ještě puchýře.
    Miluje fotbal. Rád se schází s lidmi jako on, ne příliš inteligentními, ale společenskými. Rád chodí na fotbalové zápasy a nebo do hospody. Hodně pije, ale jenom pivo nebo rum. Nemá žádný vkus pro kvalitní víno nebo whisky.
    Je to obyčejný mladý muž, který příliš chytrý a nechce, aby to o něm někdo věděl.

Život je jako ruleta. Někdy Vám náhoda vmete do cesty štěstí a vzápětí na to se dostanete na samé dno. Člověk je pouze bezmocnou hračkou v rukách osudu. Sedím a pláču. Proč? Právě jsem se dozvěděla, že na mě mému nejdražšímu opravdu záleží a přesto jsou mé slzy slané, plné bolu. Nikdy nic není jenom černé nebo bílé a to samé se stalo dnes. Dnešní den byl opravdu kouzelný a dokonalý. Tančili jsme jako nikdy a celé odpoledne probíhalo jak by si člověk přál. Dokonce i v hospodě byla zábava. Jenže nikdy nic není jenom černé nebo bílé. Uprostřed zábavy se ke mě nakloní jeden z mých nejbližších lidí a do ucha mi pošeptá: "Víš, mamka v neděli umřela." První, co mne napadlo bylo, že si ze mě dělá srandu. Jeho mamka byla jedna z nejliberálnějších rodičů, které jsem znala. Nebyla nezodpovědná, byla přátelská a chápavá. Byla jedním z lidí, kterých si hodně vážím a ti přece neumírají. Jenže pak jsem se mu koukla do obličeje a viděla jsem jeho smutné oči. V tom okamžiku mi vyhrkly slzy do očí, ale ubránila jsem se. Byla jsem si vědoma, že jsme pouze dva lidi v místnosti, kteří to ví. Bylo mi špatně z toho jak je tenhle svět nespravedlivý. Znala jsem plno marnivých lidí, kteří si nevážili života, ale proč musí odcházet zrovna ti co si nejvíc zaslouží zůstat??? Teď sedím a přemýšlím. Co kdyby umřel někdo z mojí rodiny? Co kdybych umřela já? Všiml by si toho vůbec někdo? Bylo by pozdě říct nevyslovené věty a dát najevo skrývané city. Proč tohle děláme? Proč si nevážíme života a chováme se jakoby to nikdy nemělo skončit? Nechci, abych měla na konci života jakékoliv výčitky. Nechci litovat, že jsem někdy nevyužila šanci. Proto Vás všechny upřímně prosím, nehrejte v životě roli, kterou Vám někdo přisoudí, ale jednejte jakoby zítřek neměl existovat. Nikdy si nenechte svůj názor jen pro sebe a otevřeně řekněte, co si myslíte. Nebojte se zodpovědnosti. Jestli zítra umřete stejně Vám to bude jedno.