Šílený chlapák, alkoholik, prasák, svéráz, správňák, básník, nihilista a novelista, kladný hrdina uprostřed dotěrné společnosti a nicnedělání, upíjení se, přežívání s cílem dělat pouze něco pro ukojení vnitřního světa do té doby, než
přijde paní smrtka, která nestojí za víc než za výsměch, protože jediná hodnota, která má na světě (v životě) smysl, je jen a jenom šílenost. Snaha nestát se něčím nebo někým; trpět společnost (lidi kolem sebe), ale nepodlehnout ji a zůstat na svém
nekompromisním postoji, avšak v koutku cítit její nepostradatelnost, součást vlastního já jako prostředek pro sebevymezení spočívající v její negaci, záměrném odcizení, plivání, opovrhování a nechutném smíření, odevzdání; milování a nenávisti.
„Odmítá se připojit k tý mašinérii. Pije a vyčkává.“ (Ch.B.: Barfly, 1987)
Své příběhy (paměti) situuje do barů, ubíjející, prázdné, nesmyslné práce, dostihových závodišť, levných podnájmů provoněných skotskou a ženským pohlavím a vážnou hudbou a klepáním starého psacího stroje a zvratky a nekončící
kocovinou a příběhy obyčejného šílenství a pamětmi starého prasáka. Nechá nás nahlédnout do svého soukromí, do jeho zveličování sama sebe, do jeho chlapáctví, do jeho prožívání všední špinavé hry života na okraji společnosti a zároveň na vrcholu
opravdovosti. Hank je chlap, který nenuceným a nevybíravým, chápavým a syrovým způsobem ukazuje svému okolí, sám sobě a čtenářům, že je jiný, že na všechny vyzrál, že kohokoliv srazí na kolena svou aurou osobnosti – opilec, vandrák s modrou krví.
Všední situace a příběhy, odzbrojující slovní hříčky skrývající životní pravdu, autorovu filozofii. Alkohol, sex, pouliční bitky, nerespektování pravidel – bezduchá činnost hospodského povaleče (z angl. barfly)? Jeho vyprávění ale
nutí nahlížet na něj spíše idealisticky, jako na někoho, kdo na to vyzrál, kdo má záviděníhodný pohled na svět, pohled plný flegmatické moudrosti.
Sklenka skotské s vodou a lahev portského jsou jeho průvodci a pomocníci na cestě proti většinové společnosti reprezentované americkým snem, patriotismem a počestností upjaté rodiny z předměstí. Vidí větší
opravdovost v zakrváceném obličeji člověka válejícího se na ulici ve vlastní moči a zvratkách, bez peněz, domova, cíle, naděje a vůbec smyslu, než v člověku zaopatřeném, žijícím a živeném a tráveném svojí rolí ve společnosti, svou neupřímností,
strojeností, nablýskaností, pokrytectvím.
Henry si žije v autonomním světě ve stylu punkového sloganu: já se nestarám o vás, tak se vy nestarejte o mě. Že by to byl člověk bez (sociálního) cíle? Ale to je právě ono – nemít žádný vědomí cíl, to je jeho poselství. Kdo
má cíl, nemá u Henryho šanci!
