Koumák Muž, 38 let / Bohnice

jednou se probudím a zapomenu

neucítím spojení s minulostí

kdo vlastně jsem? co mě předcházelo?

jako bych se neustále znovu objevoval

je to kouzelná naivita? je to ostrý hrot potřeby definovat sebe?

točím se ve vlastním kruhu, marně hledám hranu

až se náhodou potkáme a budeš se mně ptát, kdo jsem

vezmu, co je zrovna při mně, užiju neurčitých vět se středníky

vyzní to trochu prázdně; chybí mi spojnice: vnímám svět v tečnách

body dotyku, povrchové náznaky spojení – ťuk, my se známe?

na vzdálenějším lůžku

leží hráč na piáno

klapkama se otírá o prostěradlo

vibruje mi kapačka

až pudu společenkou, ucítím novou dezinfekci

upínám pozornost na zašlé kachličky

jsem naštvaný

sociální pracovnice je namyšlená kráva

dělá službu veřejnosti

mezi všema maličkostma

mezi obědem a přesnídávkou

mezi loktem Tomáše a soucitným pohledem Marušky

stojí má zbrklost, má neochota, mé zapomínání

cítím se jak na druhém konci chodby

uprostřed lítacích dveří

jsem oboustrannýma pantama

obojživelník, co spojuje ho nerozhodnost, pokora, výčitky, malost

dnes ráno byla na mě sestra naštvaná, nedovedu to vysvětlit

svíčka, kopretina a film pro pamětníky

chtěl jsem něco říct

myslím si, že se čeká, až budu zticha

přistihnu se, že mluvim, rozebírám – uvědomuji si to a ostatní chtějí nevnímat

je už dávno, co jsem Je nazval Ostatníma

na chvíli se k nim přidám a třeba zmizí

Často se tě ptám, má múzo.

Jsi nerozhodnost, jsi okamžik.

Ty se usmíváš a smířlivě pokyvuješ.

Jsi nemluvná, vím, že mě znáš.

Nenávist míří k pochopení.

Je to tak? Jsem tvůrce?

Jsem příjemce, eklektik tvých snů.

Mlžná balada, sklo žárovky.

Věci se vlévají samy do sebe a přestávají existovat – definice znamená jejich zánik.

Víš, jak vykládáš svět v abstrakcích – vím, že díky logice mám uzavřené srdce.

Nadechnu se, vnímám souvislosti, vnímám tu nádheru, to věčné nic, klid – stromy šustí listy.

Sedím na lavičce před zámeckým rybníkem – mám ve zvyku myslet absolutně.

Když tě logika dovede k zániku – co potom, má múzo?