Koumák Muž, 38 let / Bohnice

Piáno

ve snu

hladí mě klapkama hyperboly;

směju se –

bloudí po těle mráz jako

právě nabroušené dláto;

krouží kolem, dotýká se

a já teď

čtu povídku v poezii okamžiku,

necítím nohy, plavou v čase,

toulají se ve struktuře květinového ornamentu

šumu deště za okenicema,

když je tma,

je noc,

je píseň beze slov.

zas tu cítím

Keruacovu věčnost

Natáliina Boha

Bukovo šílenství

cítím sentiment, vpletený do žil

napětí, které je pečlivě stupňované

střižna

místnost bez ozvěny

ve víčkách mizející okamžik

Já ve 3. osobě točím se kolem

usmívá se, vyděšený, pateticky smířený

myšlenky umlčí slova

je ticho, nikdo nemluví, vše, co vnímá, je rychlost

- to když piáno, které slyšel a četl při tom ta krásná vážná slova

- cítil to, nebránil se

Stál jsem tehdy v koupelně, když jsem se rozhodl. Dnes se znovu dívám do zrcadla a přemýšlím, jak bych to zpětně zhodnotil. Nevím, kde začít, protože předmět toho rozhodnutí, oné smlouvy, jejíž kopii mám uloženou ve svém podvědomí, je zároveň důvodem mé strnulosti.

Snažím se dívat na sebe, na svůj odraz, do očí. Směju se, hrudník sevřený – mám za sebou bohatou kariéru druhořadého hrdinství, za níž jsem utržil již slušnou porci sebelítosti na to, abych věděl, co bude následovat. Začne to obrazem, fotkou, nespojitou sérií momentů s nálepkou výjimečnosti. Vzpomínka na to, že život má někdy chuť. Stejně jako když jsem spálil jednu bezvýznamnou fotku, věc, na které mně nikdy nezáleželo. Lidé dávají příliš mnoho nadějí do hmoty, určitého tvaru, který má schopnost pojmenovat událost, uchovat význam. Zkuste ale jít alespoň trochu do hloubky – tenhle koncept je neudržitelný.

Osciluji takto kolem metamorfózy. To když jsem stvořil své první dílo. Zprvu to opravdu bylo z důvěry v racionalitu. Hltal jsem všechny básně možnosti; jednota zůstala skryta. Co ale na tom, když jste na cestě.

V kavárně měl hodinky. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči, byly pro mě symbolem hnusu – bránil jsem se jejich mámení. Seděl jsem naproti, díval se přímo na jejich ručičky, tak patetické – chtěl jsem zařvat, ale hned jsem na ten pocit zapomněl. Přišla známá servírka (poslední dobou jsem tam vysedával s přítelem velice často), objednal jsem si kávu, později kofolu, poté opět kávu, ovšem bez mléka. Druhý den se to opakovalo, tentokrát jsem se měl vypořádat s černým klubkem vlny. Jak jinak, bylo zavěšeno v horním koutu místnosti. Houpalo se, hrozilo pádem. Poprosil jsem o peřinu – klasická chyba, klubko se dostane pod ni a poté už není kam utéci, jen se schoulit do klubíčka a čekat, až se s vámi spojí.

Tragikomedie na téma denní praxe pokračuje, hrdina se konfrontuje s typologií sociálních figurek. Nyní není čas na útěk, nyní je čas na pokoru.

Snažím se vzpomenout na ten pocit. Nemyslím ten nádech, do kterého se koncentruje strach z konečnosti, tušení, že všechny náhody mají svůj smysl – tehdy jsem měl mysl naivní, krásnou, věřil jsem, aniž bych potřeboval pojmenování. Byla to právě potřeba verbalizovat, co přetrhalo mé pouto s věčností – nebyl jsem schopen se jí (té potřeby) vzdát. A pak se vzdala ona mě, měl jsem pusu plnou hořkosti, krásu popletl chaos a ztratila směr, z konstanty byla náhle proměnná a matematik na kolenou nyní tráví rána při vzpomínce na její vlasy naděje, to když po koupeli přišla, objala ho zezadu, líbala na zádech a celá mokrá chladila předčasné chmury. Vždycky jsem věděl, že u tebe je můj domov. Sbohem.

To rozhodnutí, ta smlouva – prosím o prominutí, slova mě již opustila. Jsou tu ještě mimické schopnosti, ale pozbyla mě hravost. A jak nakreslit obraz bez nároku na to, aby ho někdo, třeba i já sám, pochopil? Zbude náznak, smutná naděje na porozumění. Kdysi stačil dotek, nyní je vše v černé, neprostupné, cizí róbě, bílá rukavice životnosti se ztratila v záhybech města, temnotě lesa. Ty odcházíš, zavíráš dveře a v duchu na sebe řveš: „Neotáčej se, prosím, neotáčej se!“