Koumák Muž, 38 let / Bohnice

vidím jeho oči
snad překonám ty hory slov
koho se držet a koho potopit
chápu to tvoje když

vidím jeho oči
jsem přikován do hory slov
kam se pohnout a kam se otočit
chápu to tvoje když

Zakouším prostředek nadšení, bolesti, nerozhodnosti, prázdnoty, absurdna
Šourám se z práce, aniž bych věděl proč – kam jít, když všude čeká jen čekání
Kauzalitu vnímám jen v okamžiku smysluplnosti, zavřu oči a mysl se vzdává veškeré posloupnosti
Asi je potřeba detail, soustředit se na něj, radovat se z něho, z jeho nesmyslné danosti
Přemýšlím, proč se cítím negativně – to když vidím ve výrazu kolemjdoucích směřování
Kam tě nohy zavedou, když máš vše, když bys měl chtít víc, ale ty to popíráš a uzavíráš se v kleci bezbrannosti?
Čekám na autobus, zastaví, sedím na zastávce, po těle husí kůže, v hlavě tlumený chaos
Cítím se skvěle, mám rád tyhle zoufalý sebestředný chvilky, kdy vše je nehmotná kulisa
Zkouším si říct Já, ale obraz v zrcadle si nikdy netroufnu nazvat Já
Jako bych našlapoval na zem pokrytou měkkými župany, zakopnu a s rozkoší se na ní válím – na dni sebezáchovy, tam nahoře, pokorně, jako bych veřejně masturboval, směju se
Je to zakázané? Zkázou jsme prošpikovaní ale všichni, tak proč ty pohledy...

Najdi hranici, kde za sebou necháš zorané pole, kde veškerý popis zdá se tak nepůvodní; reprezentace je věcí aproximace; krabice, do kterých se balí svět, jsou tak velké, že nepřipouštějí životnost. Najdi si vlastní jazyk a trestej se za nepřijetí toho mateřského. Polemizuj si, jak chceš, hranici slov ale neposuneš – sobě neporozumíš. Akceptuj, podřiď se, potlač své minulé já, protože vše minulé je koncept; teď si uvědomíš ten tok, masu času. Glorifikuj sebe, jen tak přežiješ v samotě. Eklektik-diletant. Ale ne, někdo mi přeci říkal, že nežijeme posranej film! A tak proč se cítím tak neosobně, nepatřičně, nepůvodně. Nehledám odpověď, hledám souhlas s otázkou.

Ticho. Symbolizuje polaritu, odlišnost? Nikdy si o něm nebudeme povídat, nebudeme ho analyzovat, a když, tak s ironickým nádechem – my si nejsme přeci cizí. Krajina, společný vjem nás sblíží. Je tak krásně, viď? Procházíme se vždy tím údolím okolo botanické zahrady. Zprvu výhled na město, tušené možnosti, poté údolní část, aby následoval návrat, střet s ruchem sociálního dění. Líbáme se. Na mostu. Díváme se na kajakáře v dáli. Problesklo mi to hlavou, když jsem otáčel klíčem ve vchodu od našeho paneláku – pochopení nastává zpětně, život bez reflexe uteče tak rychle.