Koumák Muž, 38 let / Bohnice

po schodišti, podél stoupajícího zábradlí

čtu po zdech

vzkazy…

kam zatoulal čas milostný výkřik?

bledý a všední

jen si představ, jak vytrácí se život z těch čar v omítce

zavírám oči

polonahý, v předklonu

Uvědomil jsem si to odpoledne, jako vždy. Ranní káva ve Falku a průvan energie, fantazie, rodícího se činu. Pak oběd, výtuh u seriálu a lehká nostalgie v té vší všednosti. Hledám si vzorec pro opakovanou jedinečnost, zatímco sleduju upoutávku na další díl. Měl bych začít s tím činem, nicméně mě zastihla myšlenka. A zas potřebuju cosi vysvětlovat.

Okej, jde mi o snahu, resp. o její popření. Co se stane, když nemusíš? Osobně jednám (programově) vždy opačně, než se po mě žádá. Když ovšem splním nějaký požadavek, takový, který je mi předurčen (či spíše, který jsem si sám stanovil), jsem se sebou spokojený, jako bych se stvrdil ve svých společenských brýlích – to když chci, abych byl vnímaný svým okolím za „správného“. A může to být cokoliv, podle toho, jaké brýle se kde nosí. Problém mám ten, že těch brejlí je hodně moc. A to je dost špatné pro jakoukoliv ideu (pro společenskou ideu, protože žádné jiné není, protože žádnou jinou neuvažuji).

Nelze splnit všechny požadavky najednou, přichází volba, první znásilnění idey. No a co se stane, když se před požadavkem (jako takovým) zastavíš, vzdáš se volby, přijmeš celibát idey? Přichází samota, nutná, věčná. A tu jsme zas na začátku dne, u té kávy, u fantazie, u té strůjkyně naděje. Pokud nejsem schopen přijmout hodnoty, výsledky rozhodnutí druhých, co mi zbude? Jsem uzavřen možnostmi – nemohu žít bez hodnot (jako takových). Utvořím si tedy vlastní!

Vždy jsem měl něco proti autoritám. Ta jejich suverenita, tak chtěná, tak neupřímná. Suverenita je řád, a pokud se s ním nechci smířit, nezbývá mi, než vytvořit řád jiný – žádný řád je jen naivita (a naivita sama o sobě je řád také – ach, drahý Camusi). Jak tedy mohu obhájit právoplatnost své fantazie, toho jiného světa? Často si sním a mám poté výčitky, výčitky kvůli tomu, čemu se přisuzuje status reality. Zas mám nutkání nasadit si nějaké brýle, i když nemám žádné dioptrie, ani nesvítí slunce, a vím, že mi nesluší a navíc mě z nich pokaždé bolí hlava. Proč se nedokážu osamostatnit, vymanit se? Že by pokora, uvědomovaná malost vlastní osoby? Jo, to by šlo – nakonec všichni se podřizují.

Ta revolta, milý Příteli, ta vrcholí tváří v tvář Autoritě (chceš-li Bohu). A to začíná být teprve zajímavé, tento moment, kdy řve volba, kdy soupeří vůle a zároveň odpor k činu. Buď se stanu já tou nesnesitelnou svrchovanou mocí, nebo se smířím s tou stávající. Jako vášnivý kritik, jsem pro druhou možnost – i když budu neustále popírat, smířím se s protivníkem. Je to krok vzad? Ale ne, nikoliv. Vehementnost potřeby logické posloupnosti nutí ke změně – jenže jakákoliv změna ve smyslu nového, jedinečného je ve své podstatě pouhou recyklací. Odpad se stává novým zbožím, svou neužitečností byl zapomenut a tak může založit novou existenci – a to jen díky cílení kultury na krátkodobou paměť kulturního plebsu.

A tak se otevřeně hlásím k odkazu odpadu, k tomu vyvrhelu krátkozraké účelnosti, k té krásné špinavé upřímnosti.

A už nemám, co dál říct, zas sem to nějak vychrlil, tak snad tu myšlenku (točící se kolem své vlastní osy) někdo zachytí.

ze smrků a borovic
mezi vlhkým jehličím
na kraji nové paseky
ve smolném oparu
nadechnu se a poklidně, pomalu přichází
smutné šero mého tajného přátelství