...
B3el8u6os66us m8on9st9ru1m v2o3r3o me00um en1c8ep9h9alos. N00eco i4d me4a6e i66nt9entio. O8bit8us un8g8iu1tur 2vi2g2or triu1mp3h3alis. 3A3mo47r e88t imm66ort4alitas !
Otevřel dveře starého opuštěného domu se zahnědlou cihlovou zdí, obrostlého křovinami, jenž strhaly zbytky omítky a jenž naháněly posvátnou hrůzu, jelikož jejich stíny se prostíraly po celé zdi domu a tvořily divadlo hrůzy,
předvoj něčeho temného co brzy udeří na nezvané hosty, titíž hosté nemající volný přístup do těchto zákoutí, temných jako lidstvo samo. Byl to ortel smrti který si vynesl sám nad sebou. Nesl si ho jako kříž, přítěž, zátěž svého bolavého lidství. Náhle se
mu ulevilo. Otevřel a došel k rozuzlení. Pocítil vlhký vánek plný osvobození, očekávání, milosrdenství. Netušil blízkou smrt. Ta z něj brzy sejme veškerá závaží
života. Oči matně rozeznávaly chodbu prostírající se do nekonečna, na jejímž konci se mihotalo zažloutlé světlo, které nevěštilo nic dobrého. Chtělo to dosti odvahy vstoupit dovnitř, přeci jen byla už venku tma a zdroj světla byl tedy velkou neznámou.
Mezi jeho kroky se vznášela oblaka prachu a shnilého pachu. Ztrouchnivělá podlaha rozezpívala svoji symfonii plnou nářku a bolu, kterou upomínala na svá léta. Praskala, skřípala, vzpínala se, klížila a objímala prachem obuv toho, jehož jméno jest na věky
zatraceno. Toho drzého člověka plného hrdosti a pýchy vykročit proti zažitým ideálům a předsudkům. Toho co porušil zákaz uvalený kletbou na tento dům a nebál se položit život jen proto, aby zjistil pravdu. Co se zde skrývá ? Bude sám sebou až dorazí na
konec chodby? A může vůbec dosáhnout prozření a nalésti zdroj tohoto mihotavého žlutého světla ?