Pomíjivost věcí nám blízkých, jakožto všehomíra všeho k čemu táhnou naše smrtelné životy se projeví ve chvílích, kdy si to nejméně přejeme a kdy to nejméně očekáváme. Překvapení, jenž nastane zasáhne bytí, jako blesk z čístého nebe, avšak i
když máme my lidé vlastní hromosvody, netřeba takových zásahů! Nebo můžeme přilnouti k věcem nepojímivým a nesmrtelným, věcem abstraktním, jenž však nelze uchopit a které jsou pouze pro básníky, filozofy a iluzionisty, jenž ve sladkém věčném opuštění a
zatracení naší Velkou společností umírají s pocitem, kolik dobrého Světu dalii, neb kolik lidí na "správnou cestu životem" navedli. Zajímavé jest, že vždy když si člověk zvolí jednu z těchto cest je vlastně sám. Nebo pomíjivé věci sami o sobě jsou iluzí,
která zmizí a věci nepojímivé jsou hmatatelné jen pro blázny a obyčejného člověka nanaplní pocitem skutečného bytí.
Strašně by mne zajímalo, proč se lidé nezajímají o problémy ostatních ? Že máme sami dost svých problémů? A určitě je náš problém jenom náš, neovlivní to, jak ho vyřešíme i život jiných lidí, byť by se jednalo o úplnou maličkost, kterou
............... ne, už melu blbosti, tak dobrou všem. Vaše věrná telka Edna a bludička Ágnes.