šifra bolelo 33 let / Kroměříž

čím dál víc potkávám mezi hudebníky lidi, se kterýma je řeč jak s knihovnou- poví ti o aparaturách šišatých  i hranatých, o kytarách známých i neznámých, prstoklady hedrixa či nehemdrixa... hrát umí, ale o čem?... o čem tito lidé můžou skládat písně když jejich svět jsou jenom články z muzikusu?... na koncerty druhých chodí jen, aby poukázaly na chyby a dokázaly si, že jsou v něčem lepší, myslí jen na vlastní slávu a zapomínají o čem ta hudba je.. žádných milion akordů, nový drahý snímače, nebo mesabugina neznamená rock'n'roll.. ...atak prosímvás vy SPORTOVCI UŠETŘETE MĚ VAŠICH CHYTRÝCH SLOV!!!.. a začnete třeba s fotbalem...

když se to už tedy stalo, tak bych tu měl svámi všemi žít nějakej čas na teto planetě. odpuste všem mím hříchům jelikož vaše chování nikdy nepochopím a nevím čemu říkáte láska. něco se do mě snažily vtlouct.. kdysi.. ale nemělo to asi účinky, nebo jsem ještě nedokončil výcvik.. a tak už dlouho nevím co tady furt hledám, co chci.. nemějte mi to ze zlé... neumím se prát, neumím se bránit, neumím rozdávat rány. jen chvilku času tu přežít a probírat se otázkou "proč?".. tím mě tu snad pověřily.. lepší časy asi nepříjdou... věděl jsem co se stane a snažil se sám sobě lhát že to nedokážu. a tak tu pod víčky oného mám hrát tu hru sco největší upřímností at to slížu že svůj názor..a zase se tu musím omluvit.. selhal jsem. spartanské kmeny by mě dávno ukamenovaly.. těžký začátky útěku kdy opouštíte už známé a poznané.. cesta nikam s existencí času.. není za co bojovat, není proč mluvit pravdu, není cesta zpět, není oprava chyb, není vlastně nic co by tu stálo za zmínku když váží jen 8gramů. potkávat analfabety všeho  lidského mě dostává do pochyb zda má vůbec cenu myslet. na co?  

Věčný

Procesí pokračuje, křik je už pryč
Chvála slávy milovaných už pominula
Mluví nahlas, jak sedí okolo svých stolů
Rozptýlené květiny smyl déšť
Stál jsem u brány na konci zahrady
A sledoval je přecházet okolo jako mraky na obloze
Pokouším se zakřičet v žáru té chvíle
Ovládán hněvem, který mě spaluje zevnitř

Pláču jako dítě, i když ty roky mě udělali starším
S dítětem můj čas tak bezvýznamně plyne
Je těžké ho zadržet, i když jejich vnitřní společenství
Ho bere jako prokletí, nešťastný úděl
Hrál jsem si u brány na konci zahrady
Můj pohled se natahoval přes plot na zeď
Žádné slovo by to nedokázalo vysvětlit, žádný čin by to nerozhodl
Jen jsem sledoval stromy a listy, které padali