Co je předemnou... Aneb: Smutná naivita?
Texty Adriany KLeris...
Jsou s nádechem melancholie, ano, i smutku. "Proč jsou všechny ty písně tak smutný" Zeptala se mě má mámá. A jak ji odpovědět? Možná jsem přiznala pravdu, možná jsem začala mluvit o vhodné konzistenci buchet ;) Ale jedno vím. Není to odsouzení hodné... Jsou to mé vnitřní boje, smutná hladina. Ta krásná a příjemně smutná řeka mého nitra.
Ráda bych psala veselé písně, stala se punkerkou, ale... bylo by to tak neprave, naivně slepé! Musela bych tomu věřit. Ale v co věřím je: smutné kolem mě. To pociťuji často, jím jej jako každodenní jidelní druhou svačinu a třetí večeři. A když se mi vyhne? Je někde uvnitř mě. V jednu chvíli se objeví slzy, aniž by mozek shledal důvod. Možná míjení lidí, možná rodinná zlomenina, možná vlastní neschopnost nedělat chyby, nebo schopnost nedělat nic, když je třeba něčím začít.
Naivita ruku v ruce se smutkem, lze nalézt tuto existenci? Není naivita synonymem víry v něco nereálně pozitivního? Chci vidět dobré, ale nemůžu si lhát. Tedy věřím v dobré, ale i smutním.
Co tedy vidím před sebou? Před sebou vidím, že přijde něco nového, něco co mě osvítí, co mě získá, utvrdí, co přehodnotí mé hodnoty, co mi pravdu obrátí v touhu.
Nejsem naivní? ;)