Lenka ladybird Žena, 35 let / Brno

"Řekněte pravdu, chci ji slyšet... "

 Umění mě dokáže tak pozastavit. Je naprosto nepředvídatelné.

Nastavuje mi zrcadlo... dokazuje, jak moc jsme pošetilí, když nadáváme a litujeme se, ukazuje, jak dokážeme být hloupí. Tolik potřebujeme umění. Jsem zastánce umění. Umění, nevymři.

Proto je některým nechutí poslouchat písně amerického průmyslu, továrnu bez pravdy, bez člověka, který by si za těmi slovy a hudbou stál. Figurky, které se postavý, ohnou se jim ruce a nohy jako panence barbie, tak aby nám to vyhovovalo a aby se mnoho lidí přidalo k provolávání blbostí...

Ale copak za každým texten nestojí nějaký autor? (Musím přiznat, že za některými ne... texty jsou až neuvěřitelně mimoózni=MimoReálnéMyšlení.)

Přesto chci tímto textem připomenout, že umění je naším dobrým přítelem. Dokáže potěšit, utěšit, ale také dokáže tvrdě ukázat na naše chyby... Ale jako každý, může se i mílit.

I já se teď mohu mílit. Ale... není To nádherné? ;)

A co mě nadchlo nejvíce? Zejména je schopno až mysticky zaujmout naše smysly a bez násili k nám promlouvat.

Tomu říkám umění.

* Slova jsou, aby vysvětlila... Tak proč nechápeš?

   Slova zakrývají skutečnost, slova zlehčují situace, slova si hrají s realitou.

   Slova jsou stvořena, aby si rozumněl. Tak proč dochází k nedorozumnění...*

Lenka Lady bird

Post Scriptum.

Smyslná nesmyslnost slov... ach tak mě láká.

Texty Adriany KLeris...

Jsou s nádechem melancholie, ano, i smutku. "Proč jsou všechny ty písně tak smutný" Zeptala se mě má mámá. A jak ji odpovědět? Možná jsem přiznala pravdu, možná jsem začala mluvit o vhodné konzistenci buchet ;) Ale jedno vím. Není to odsouzení hodné... Jsou to mé vnitřní boje, smutná hladina. Ta krásná a příjemně smutná řeka mého nitra.

 Ráda bych psala veselé písně, stala se punkerkou, ale... bylo by to tak neprave, naivně slepé! Musela bych tomu věřit. Ale v co věřím je: smutné kolem mě. To pociťuji často, jím jej jako každodenní jidelní druhou svačinu a třetí večeři. A když se mi vyhne? Je někde uvnitř mě. V jednu chvíli se objeví slzy, aniž by mozek shledal důvod. Možná míjení lidí, možná rodinná zlomenina, možná vlastní neschopnost nedělat chyby, nebo schopnost nedělat nic, když je třeba něčím začít.

Naivita ruku v ruce se smutkem, lze nalézt tuto existenci? Není naivita synonymem víry v něco nereálně pozitivního? Chci vidět dobré, ale nemůžu si lhát. Tedy věřím v dobré, ale i smutním.

Co tedy vidím před sebou? Před sebou vidím, že přijde něco nového, něco co mě osvítí, co mě získá, utvrdí, co přehodnotí mé hodnoty, co mi pravdu obrátí v touhu.

Nejsem naivní? ;)