Popáté s jedním bohem
Upraveno:ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola V
Jednoho dne při pantomimické debatě o všem možném se mě Řepkins zeptal, jak že se vlastně bůh, tedy já, jmenuje. Chvíli jsem usilovně přemýšlel a protože jsem chtěl být vtipný, rozhodl jsem se pojmenovat boha Karel Gott. Pak jsem si to ale rozmyslel a abych mu přidal na důstojnosti především v mých uších, vybral jsem lepší jméno – Ronie James Dio. Než jsem to ale stihl vyslovit, podvědomě jsem se podíval na své ušmudlané tričko a viděl jméno boží na vlastní oči jen vzhůru nohama. King Crimson! Vykřikl jsem až se Řepkins lekl a vysoce vyjekl. Chvíli jméno celkem zdařile opakoval a pak vyběhl dolů do osady, aby s ním seznámil i ostatní.
Ani ne po deseti minutách už dole skandoval dav mé nové jméno a já si připadal jako na dobrém koncertě. Rozhodl jsem se být teatrální, a tak jsem se navlékl do svého šavlozubotygřího obleku, vzal si hůl a vylezl ze svého domku, kde mě zahalil dým kouřícího ohně. Chvíli jsem tam stál a vychutnával si svou slávu, pak jsem ale zase zalezl zpět a začal plánovat výpravu za solí.
Když jsem měl výpravu za solí naplánovanou, vylezl jsem ze stanu a všude byl sníh. Opravdu všude. Sníh byl na zemi, na vodě, na střechách, na stromech, na lidech i pralidech, ale také na ohni. Asi tak padesát centimetrů. Takže vlastně nebyl na ohni. Oheň nebyl.
*
Teplota se patrně přibližovala k -273,15°C, neb jsem nepozoroval žádný pohyb částic ve svém těle. Stejně jsem si ale říkal, že je to skvělé, že krásně usnu, hezky si umrznu a těžko budu moct řešit zapeklitou situaci zdejších lidí, odkázaných na oheň, který není...
...a nebude...
....dokud nepřijde další Prométheus...
*
Ale pak jsem se probudil. Dost mě to naštvalo, protože jsem musel situaci zdejších lidí, odkázaných na oheň, který není, začít řešit. Ve svém vlastním zájmu.
*
Jestli znáte ty levné zapalovače ze supermarketu, určitě mi dáte za pravdu, že pouštět se v popsaných podmínkách do nějakých větších akcí nemohlo mít příliš smyslu, pročež jsem se rozhodl podruhé umrznout.
Je až neuvěřitelné, nakolik dokážou člověka zahřát pěsti nepříčetných neurvalců. Když mě zahřáli na provozní teplotu – rozuměj stav, kdy jsem si uvědomil, že pokud něco neudělám, skutečně umřu – pustil jsem se do rozdělávání ohně svým zázračným zapalovačem. To, že zapalovač nezapaloval, mi přišlo spíš vtipné než osudové a tak jsem doufal, že umrznu ve smíchu a budu mít klid. Potom mě profackoval Nervák a zase se to nepovedlo.
*
Tu noc jsem se fakt nevyspal. Respektive vždy, když už jsem myslel, že už nic není, šťouchl do mě nešťastný pračlověk svou odevzdanou tlapou a němou výčitkou neviditelných smutných očí mi dával najevo, že mám způsobit zázrak. Když jsem se odhodlal na pračlověka pohlédnout, zjistil jsem, že je to Řepkins, jehož lesklé velké oči svítily tmou a zrcadlily v sobě všechen smutek světa.
Jeho pohled mě natolik dojal, že jsem se rozhodl začít myslet konstruktivně. Řekl jsem mu, že pokud mám rozdělat oheň, potřebuji, aby bylo v domku větší teplo a pak nějaký vhodný materiál na sestrojení luku, pomocí kterého bych v potu tváře oheň rozdělal. Řepkins se sebral a odešel do mrazivé noci. Já se otočil a spal až do rána.
*
Když jsem se ráno probral, teplota uvnitř domku se přibližovala tomu, co rozumím pod pojmem mráz, což byla ohromná změna. Způsobily to přídavné kožešiny na střeše a kolem dveří a okna. Také ucpal díru ve stropě, která v nastalé situaci neměla opodstatnění. Seděl na bobku a v rukou svíral luk přesně dle mých požadavků. Rozhodl jsem se tedy neotálet a okamžitě začal připravovat vše potřebné, abych se mohl dát do díla. Za chvíli už jsem kmital rukou sem a tam a do dřívka přišlápnutého na podlaze pomalu ale jistě hloubil díru. V momentě, kdy jsem nabýval dojmu, že mé tělo každou chvílí přijde o pravou ruku, dírka trochu ztmavla. Vyměnil jsem tedy ruce a pln plané naděje pokračoval neohrabanou levou rukou. Tímto způsobem jsem strávil asi tři hodiny plné utrpení, avšak nezaznamenal jsem ani náznak žhavého materiálu.
Když mé snažení dosáhlo trvání pěti dnů, začal jsem s každou další hodinou očekávat nelítostný dav, který by mě přišel zlynčovat. Snad jsem za to vděčil Řepkinsovi, jehož diplomatické nadání způsobilo, že se tak nestalo. Nepřetržitě seděl naproti mně a s nadějí sledoval mé bláhové počínání. Pouze večer se vždy tak na hodinu vytratil a vrátil se se syrovým masem a kusem ledu, coby nápojem.
*
Sedmého dne se mi podařilo vyrobit malou jiskřičku, Řepkins zpozorněl a dychtivě sledoval, co udělám. Já zazmatkoval a jiskřičku udusil přiloženým chuchvalcem suché trávy. Bylo po ohni, ale ujistil jsem se, že jsem na dobré cestě a s novou silou začal úporně pokračovat ve svém boji.
Když jsem toho večera ležel na posteli zachumlán do kožešin a očekával Řepkinse s večeří, pohrával jsem si s Gilmůrovým zapalovačem – tou nenáviděnou pomůckou moderní doby, která mě na chvíli dostala na výsluní a která mě následně tak zradila. Opovrhoval jsem svým egem, které snad uvěřilo, že jsem skutečným bohem a nutilo mě jednat jako blázna. Přemítal jsem o domově, jednadvacátém století a Popových mázích. Bylo mi smutno, slzy mi pomalu mrzly na tváři a já jen tak z nostalgie škrtl. Nad zapalovačem se objevil plamínek.
Chvíli jsem nechápal, co se děje, ale hned, jak to má zamrzlá mysl vstřebala, přiskočil jsem k připraveným proprietám a zapálil je. Z malého ohýnku mi do tváře dýchalo teplo, které se následně rozlilo po celém třesoucím se těle a usadilo ho tak do stavu klidu a pohody. Srdce mi sice silně bušilo vzrušením a ruce jsem po týdnu dřiny necítil, ale připadal jsem si skutečně šťastný.
Z malého plamínku se stal ohýnek, z ohýnku oheň a pak vešel Řepkins. Radost v jeho očích nelze popsat slovy. Chvíli užasle sledoval mé dílo, pak upustil zmrzlé maso a začal kolem ohně radostně skákat, k čemuž jsem se také nechal strhnout. Když jsme zjistili, že se dusíme, uvolnili jsme díru ve střeše a nechali kouř proudit ven.
Toho si nemohli nevšimnout mrznoucí obyvatelé osady, a tak začali stoupat k mému domku, tentokráte ne, aby mě zmlátili, ale aby si za stálého provolávání „King Crimson!“ převzali oheň a začali se mít zase dobře.
Toho večera jsem povečeřel pečeného prakoně a zapíjel ho teplou vodou. Díky tomu jsem si uvědomil, že musím vynalézt čaj.
***
PS: Některé části této kapitoly jsou napsány pod těžkým vlivem alkoholu.