Sedmý díl!
Upraveno:ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola VII
Jeden by nevěřil, jak nesmyslně dlouho může člověk zkoprněle stát tváří v tvář tak ultimativnímu nebezpečí, jakým je řítící se stádo ohromných chlupatých hovad s dlouhými rypáky a kly až za roh. My tak stáli až do doby, kdy Řepkins vysoce vyjekl. Krátce na to se všichni dali na zběsilý útěk. Další věcí, které by jeden nevěřil, je rychlost, kterou jsou schopny tyto příšery vyvinout. Chvíli po tom, co jsme se rozběhli, už nás začaly předbíhat. Ty kolosální nestvůry kolem nás duněly s takovou sebejistotou, že kdyby nás zadupaly do země, ani by si toho nevšimly.
Nepříčetně si to pádím vstříc středně velkému listnáči, považujíc ho za svou spásu. Nerváka i Horvátha vidím před sebou, ale kde je Řepkins? Když se za běhu v rychlosti rozhlédnu kolem sebe, zahlédnu pár metrů za svým levým ramenem jeho vyjevený obličej. Pod obličejem kmitá vyzáblé tělo k smrti vyděšeného sprintera. Když se po pár desítkách metrů otočím znovu, vidím, jak nebohý Řepkins klouže po obřím lejnu. No, spíše si to jím sviští pěkných pár metrů. Mezitím se kolem něj prohnaly tři chlupatá hovada s dlouhými rypáky a kly až za roh a já netušil, zdali už z něj vyrobily pračlověka do herbáře, či se na to teprve chystá jiný chlupáč. Když se nakonec dostal z mazlavého dosahu, završil svůj trik dvěma parakotouly, vystřelil na nohy a pádil dál.
Po několika vteřinách hrůzy, děsu a loučení se se životem, které trvaly dostatečně dlouho na to, aby se člověk připravil na vyrovnaný odchod ze světa, jsem i já doběhl k nevelkému stromu, na kterém již seděli první dva azylanti. Nemám zdání, jak jsem se dostal nahoru, protože větve začínaly až poměrně vysoko. Ani jsem nevydechl a na větvi už visel i Řepkins. Vytáhli jsme ho nahoru a všichni společně vydechli. Když jsme se nadechli, zjistili jsme, že je lepší dělat to dále od Řepkinse.
*
Pod námi duněla zem a míhala se chlupatá záda splašených monster. My se srovnávali s tím, že jsme přežili a vyrovnávali svůj kyslíkový dluh. Náhle se ozvala hrozivá rána. Myslím, že jsem si mírně učůrnul. Otočil jsem se a zjistil, že ta vysoká hora s placatou špičkou za námi je sopka. Sopka, která právě vybuchla.
Z jejího jícnu se tyčil ohromný sloup lávy, který se někde vysoko nad mraky zastavil, aby mohl spadnout zpátky. Zem se otřásala a já spadl ze stromu. Když jsem se dal dohromady, navrhl jsem zbytku dosud sedícímu na větvích následovat ohromná chlupatá hovada s dlouhými rypáky a kly až za roh. Souhlasili.
Vyrazili jsme tedy svižným krokem za mračnem prachu na východě. Když mě srazil k zemi kamínek, dali jsme se opět do běhu. Sem tam vedle nás rozryl zem šutr, tu a tam kolem prosvištěl budr. Před lávou jsme měli náskok. Nervák se stále plahočil se svým olbřímím kyjem.
Indiánským během jsme unikali před bouřící horou až do večera. Po ohromných chlupatých hovadech s dlouhými rypáky a kly až za roh jako by se zem slehla. Zbyla po nich jen spustošená krajina, ze které sem tam trčel schvácený kolos. Byli bychom bývali byli využili této situace a občerstvili se čerstvým masem, ale sopka soptila. Pokračovali jsme tedy dál a doufali, že najdeme bezpečné místo pro přespání.
Noc jsme strávili v zákrytu skály. Povečeřeli jsme sušené maso a přes noc drželi hlídky.
4. den:
V noci se nic významného nedělo – sopka mírně pšoukala v bezpečné vzdálenosti, takže se vyspali i hlídající. Ráno jsme posnídali sníženou dávku sušeného masa, jehož zásoby se nebezpečně krátily, a vyrazili jižním směrem, abychom nekopírovali trasu ohromných chlupatých hovad s dlouhými rypáky a kly až za roh.
Asi po půl hodině pochodu jsme zhlédli velmi děsuplný výjev. Nad mršinou schváceného kolosálního chlupáče hodovalo monstrum jako z hororu. Nejvíce se podobalo divokému praseti. Ovšem s výškou asi dva metry a krvelačnou tlamou plnou obřích špičáků aspirovalo na post zdejšího vládce.
Chvíli jsme ani nedutali. Nepravidelné otřesy všech našich těl dávaly tušit, že si všichni představujeme, co by s námi tato kreatura asi udělala. Brrrrr.
Když přišlo na řadu konstruktivní myšlení, určil jsem na základě směru větru naši další trasu. Vydali jsme se tedy jihozápadním směrem, abychom se velikým obloukem vyhnuli tomu pekelnému praseti. Po očku jsme ho stále sledovali a doufali, že bude i nadále věnovat všechnu svou pozornost drcení kostí a trhání kusů masa z nebohého ohlodaného těla. Náš přirozený pach úspěšně maskoval Řepkins svým nově nabytým odérem obřího lejna. Maskováni za tímto pachem se nám úspěšně podařilo pekelné prase obejít, avšak hrůza v nás zůstávala – pokud tady žije tohle a pokud toho je víc, není nepravděpodobné, že už se nevrátíme.
V poledne – to už dostatečně vzdáleni od pekelného prasete – jsme poobědvali poloviční porci sušeného masa. Při jídle jsme mimoděk pokukovali po Horváthovi – lovci výpravy, ten se sklopeným zrakem žvýkal poslední sousta našich zásob, mlaskal a dělal, že se nestydí.
K večeru jsme tiše kráčeli krajinou, která již nejevila známky nepříčetného běhu majestátního stáda obřích chlupatých hovad s dlouhými rypáky a kly až za roh. S kručícími břichy jsme sledovali všechny keře, balvany a další vhodné skrýše naší dnešní večeře. Tu slyšíme dusot za našimi zády. Otočili jsme se a já si opět učůrnul.
Tušíte správně. Řítilo se na nás pekelné prase. Dělilo nás asi tak sto metrů. Dřív než jsem se stačil vzpamatovat, Řepkins vysoce vyjekl a dal se na útěk. My za ním. Nemělo to však mnoho smyslu, neboť pekelné prase běželo rychleji. „Sakra“, říkal jsem si, „měl jsem se včera raději nechat zadupat do země. To by byla pohoda...“
Před námi nebylo žádného stromu, žádné skrýše, jen spousta prostoru vhodného pro smrt. Děsivou smrt prostřednictvím krvelačných zubů obřího naštvaného prasete z pekla.
***
PS: Pekelné prase je inspirováno skutečným kdysi žijícím tvorem - Dinohyem , který se vyvynul z mnohem menšího Entelodonta.