Nový seriál!
Upraveno:ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola I
Přestože v příběhu vystupují fiktivní osoby, podoba s žijícími osobami nemusí být náhodná. Chování a jednání fiktivních postav je však zcela nezávislé na svých předlohách.
Další zkouška kapely Popoví mágové. Neměla se příliš lišit od těch ostatních. Trocha trávy, námořnického svařáku a stovky decibelů té naší muziky...
Asi bych se měl ale nejdříve zmínit o tom, co je to námořnický svařák a taky o tom, co je zač ta naše slavná kapela. Tak tedy – námořnický svařák se skládá ze třech krabičáků, flašky rumu, citronu a cukru. Pro efekt je dobré cukr flambovat na rumu. Člověk by nevěřil, jak obrovský plamen dokáže udělat zahřátý a následně zapálený rum.
Popoví mágové je pětičlenná kapela, která hraje punk-jazz. Punk-jazz je vlastně jazz s punkovými prvky nebo spíš jazz zahraný punkovým způsobem. Nejsme totiž ten druh muzikantů, kteří cvičí několik hodin denně a mají hudební sluch. Máme rádi jazz, ale dokážeme ho zahrát tak akorát jako pankáči, takže nám vlastně ani nic jiného nezbývá...
Na kytaru hraje Gilmůr. To je ten největší pankáč v celé kapele. Jazz mu moc neříká, a tak se většinou cpe s pogem i tam, kde se pokouším o synkopy, což je samozřejmě blbost, ale nedá se mu to vymluvit, a tak to beru jako něco, co nás charakterizuje.
Na basu válí Kolombo. Kolombo je pro změnu největší jazzman. Taky bych byl rád největším jazzmanem v naší kapele, ale hrát jazz na baskytaru je o dost jednoduší než na bicí.
Zpívá nám Květoslava. Taková hipísačka, která umí nasadit úžasnou jazzovou polohu, ale taky dokáže punkově zařvat.
No, a mně říkají Pejrak. Hraju na bubny, protože nemám hudební sluch. Ostatní ho, teda až na Květoslavu, taky nemají, ale jsou o dost odvážnější než já.
Pro úplnost dodám, že pátým členem je kytarista Čabadaj, který je jediným z nás, který se pyšní něčím jako hudebním vzděláním, protože chodil na hodiny k nějakému chlapíkovi. Čabadaj má ovšem značné problémy s dochvilností, a tak do tohoto příběhu nestihne zasáhnout.
*
„Tohle je samice.“
„Ne, to je samec, samice vypadá takle.“
„Takže tohle je samice.“
„Jo, to je, ale my potřebujem samce.“
„Aha.“
„Vy tam máte králíky?“ zeptala se nic netušící Květoslava Gilmůra s Kolombem, kteří se hrabali ve změti kabelů.
„Ne, hledáme správnej kabel k mýmu kombu“ odvětil Kolombo, jehož aparát opět nehrál.
Seděl jsem bezvládně na gauči a nepřítomně pozoroval ubrus s barevným vzorem. Připadal jsem si, jakoby ta tráva obsahovala stopový množství LSD. Květoslava vesele sledovala ty dva edisóny a docela se bavila. Já jen doufal, že jim oprava zabere ještě nějaký čas, protože kdybych měl jít teď hrát, moc slavný by to nebylo.
„Tak to zkus!“ řekl Gilmůr pln očekávání. Kolombo zapojil basu a zahrál pam pam. Asi to opravili, protože z jeho komba se ozvalo pam pam.
„Tak dem na to?!“ vyhrkl Gilmůr a svou otázku vlastně ani nepovažoval za dotaz.
„Jupí!“ radostně poskočila Květoslava a vydala se hledat svůj mikrofon.
Chtělo se mi sice trochu čurat, ale to bych se pak nestihl přezout do bot na bubnování. Vykašlal jsem se teda na uvolnění močového měchýře a namířil si to za bubny. Zul jsem si pravou zimní botu a obul pravou bubenickou. Pak jsem si zul levou zimní botu a na holou levou nohu si obul pravou zimní botu. Byl jsem tak mimo, že jsem si jí dokonce zavázal, než jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Vyprskl jsem smíchy, ale ostatním jsem radši nic neříkal. A to nás ještě čekal ten námořnický svařák...
Oproti svému očekávání jsem nehrál příliš špatně. Sice jsem hrál jinak, než jsem byl v jednotlivých písních zvyklý, ale připadal jsem si uvolněnější a moje hraní mi přišlo o moc jazzovější. Důvod jsem viděl v tom, že moje bubnování znělo nesmyslně, což jsem považoval za definici jazzovýho bubnování a celý svůj bubenický život jsem se k němu pokoušel přiblížit – oprostit se od systému a mlátit do soupravy naprosto chaoticky. Kdysi se mi párkrát zdálo, že jsem dost blízko, ale nakonec jsem se stejně dostal do nějakého cyklu a začal hrát víceméně obyčejně. Dneska to ale bylo jiné.
„Co to tam furt hraješ za nesmysly?“ zeptal se mě mezi písněmi rozhořčeně Gilmůr. Vlivem citového pohnutí a té trávy jsem se ale nezmohl na nic jiného, než mlčet a tupě čumět. Na záchod se mi začínalo chtít čím dál tím víc, ale ještě jsme před sebou měli asi pět kousků.
*
Zbývajících pět fláků zase šlo víc do punku. Snažil jsem se mít to co nejdřív za sebou, a tak jsem přidal na tempu.
„Teď si to hrál dobře. Asi líp než kdy jindy.“ Pochválil mě Gilmůr, jehož pogo po dlouhé době padlo na úrodnou půdu.
Zvedám se, že si dojdu konečně na záchod, když najednou Kolombo pustí rádio a v něm právě začíná Bohemian Rhapsody. A sakra, tak to se asi pochčiju!
Celých šest minut jsem se nenápadně kroutil na gauči a trochu trpce vychutnával tu symfonii. Ke konci už jsem si dokonce přál, aby píseň ukončili předčasně, ale dobře jsem věděl, že ji z úcty vždy nechají dohrát až do úplného konce.
S úderem gongu už jsem otevíral vrata od garáže a pomalu se začal brodit závějí směrem ke stráni, ze které čuráme. Byla už tma, a protože Měsíc nesvítil, určoval jsem to, kde začíná stráň, podle zadních dvou hvězd Velkého vozu, které měly vykouknout zpoza boční zdi garáže v momentě, kdy se člověk dostane do správného místa pro vykonání potřeby.
Náhle se ale stalo něco, s čím jsem nepočítal. Byla už totiž noc, a ne večer, takže se Velký vůz posunul a já zahučel ze stráně. Navíc v botách na bubnování, což jsou vlastně čínské kecky. Vůbec nechápu, proč jsem nevzal v úvahu posun hvězd po obloze, když jsem vystudoval jeden ročník astrofyziky.
***
Další kapitola se zde objeví ve středu 5.10.2011.