Druhý díl nového seriálu
Upraveno:ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola II
Nevěřili byste, kam všude se člověku může dostat sníh. Mě se teda dostal na všechna místa, kterým byste nevěřili a i na ty, která byste si ani nepředstavili. Naštěstí dost mrzlo, tak jsem ani nebyl moc mokrý. Když jsem obhlédl situaci, což šlo za té tmy dost těžko, zjistil jsem, že jsem se sklouzl tak pět metrů. Dalších deset metrů pode mnou čekalo, až je také poctím svým zkřehlým tělem. V této situaci jsem močení odstavil na vedlejší kolej.
Vydal jsem se obezřetně nahoru, jektajíc při tom zuby. V duchu jsem se zoufale smál vtipnosti nastalé situace, když se náhle přihodilo, co se přihodit zákonitě muselo. Čínské kecky zrovna neoplývají podrážkou s nějak zásadně výrazným vzorkem, takže jsem si dal dalších několik metrů, tentokrát po břiše.
Sníh už jsem měl stejně všude, tak mě další pohyb mého těla směrem dolů příliš nerozhodil, horší ale bylo, že jsem se propadl do nějaké, ve stráni dobře ukryté, díry. V díře byla ještě větší tma než venku, ale zase tam bylo o něco tepleji, což se mi jevilo jako zcela bezpředmětný fakt vzhledem k tomu, že jsem byl po celém těle ochlazován sněhem, jehož jsem pod své oblečení nabral tak na tři sněhuláky.
Po několika okamžicích v díře jsem začal řešit dilema své cti. Mám se pokusit z díry vyhrabat a doufat, že dříve neumrznu, nebo mám začít volat o pomoc a doufat, že mě kamarádi přijdou vytáhnout dříve, než umrznu? Po několika marných pohybech jsem se rozhodl začít volat o pomoc. Nestihl jsem však pořádně vyslovit ani P, když se z garáže ozval amatérský tlukot do bubnů. A jéje, tak to si Gilmůr, nebo Kolombo zkouší něco málo ze svého umění. Takže asi umrznu...
*
"#ŒƏ¡£¤ ¥§©¶» ðſǾΔ Θ ¥§ ŒƏ¡© ðſǾ Љ@ ~ Ξ bzzЊ ®† ¶Ю ¢Ћ♥ ¿Æ»×chjÞæ Щtýж$ *њkvaђ яӨtyk vekuk atna kam i ¤n p`ak okva d@lka na£ dzzz uakje dƏdotu nel ú..."
Jak jsem přicházel k sobě, slova začínala dávat větší smysl, avšak ne takový, abych jim porozuměl. Pokusil jsem se otevřít oči, ale světlo mě oslnilo natolik, že jsem si to rychle rozmyslel a začal je připravovat přes zavřená víčka. Jakoby zdálky se ke mně snášela další a další nesmyslná slova zvláštních hrubých hlasů. Najednou do mě někdo čímsi šťouchl a já se opět pokusil otevřít oči. Výsledek nebyl lepší než prve, a tak jsem se raději začal pokoušet vstát. Po nějaké chvíli se mi to s pomocí mých objevitelů podařilo. Zamžoural jsem očima na postavu přede mnou.
„Ty vole, Kolombo, tobě už rostou fousy?!“ pokusil jsem se odlehčit situaci v domnění, že mě našli moji kamarádi, avšak postava mě rázem srazila k zemi.
*
Když jsem se probral podruhé, připadal jsem si jako ve snu. Chvíli jsem se kolem sebe rozhlížel a stále odmítal akceptovat skutečnost, která se kolem mě odehrávala. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím – věděl jsem, že nesním, ale také jsem věděl, že to, co vidím prostě není možné... Ale jak se zdálo, bylo to tak.
Seděl jsem přivázaný ke stromu koženým řemínkem uprostřed nějaké primitivní osady. Byla mi zima, bolela mě hlava a měl jsem hlad. Kus ode mě seděl pračlověk a okusoval syrové maso z kosti nějakého prehistorického dobytku. Asi tak deset metrů opačným směrem si v potoce hráli tři malí opičáčci, patrně zdejší děti. Pět metrů přede mnou vydělávaly dvě samice kůži tvora, kterého samec okusoval.
Tomu se prostě nedalo věřit, a tak jsem se znovu a znovu pokoušel probudit. Bohužel zcela bezúspěšně. Po chvíli ke mně přistoupil jiný pračlověk a začal mi cosi říkat. Rozhodně nemluvil česky a asi ani staročesky. Odhadl jsem, že se mě táže, kdože to jsem a odkud přicházím. Pokoušet se mu něco vysvětlovat jsem vyhodnotil jako naprosto zbytečné, a tak jsem jen dál seděl a mlčel. Pračlověk odešel a vrátil se s kostí s kusem syrového masa, hodil ji po mně a naznačil mi, že mám jíst.
*
Hlad jsem měl, to tedy jo, ale sníst tohle? Na kosti velké jako mé předloktí viselo na šlaše asi tak půl kila poměrně čerstvého masa už trochu potrhaného předchozím konzumentem. Krve tam moc nebylo, maso ale přesto vypadalo šťavnatě. Proč mi to aspoň nepřipravil jako tatarák? Tohle to jíst nebudu, to radši chcípnu hlady!
*
Když jsem maso z kosti okousal, téměř okamžitě jsem ho zase vrátil. Potom jsem zjistil, že ohřáté je lepší. Ne o moc, ale pro přežití tady to snad bude stačit. Když jsem ležel sytý pod stromem a pokoušel se myslet na něco jiného, abych v sobě oběd udržel, vzpomněl jsem si, že mám v kapse Gilmůrův zapalovač.
***