Konečně je tu čtvrtý díl...
Upraveno:ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola IV
Svého nově nabytého božství jsem si užíval až do doby, kdy mi kmenový náčelník, studenými větry pravěku ošlehaný pramuž, nabídl noc se svou praženou.
Při pohledu na ni se mi stáhlo hrdlo. Nevím, jak bych Vám ji popsal... No, určitě jste všichni viděli Planetu opic. Tak tam ty opice byly přitažlivější. Vypadala sice o trochu méně chlupatě, ale také o dost hloupěji. A taky značně smrděla!
*
Musel jsem si vzít náčelníka stranou a asi tři hodiny mu převážně posunky vysvětlovat, že se to nehodí a že bych byl radši, kdyby mi místo toho postavili barák. Náčelník nakonec souhlasil, oznámil to své ženě, které tím zkazil náladu, a posléze vše vysvětlil i budoucím zedníkům.
Pralidi zde žili, nemajíc žádných jeskyní, v jakýchsi zemljankách se střechami potaženými kožešinami a dírami pro odchod kouře uprostřed. To mi přišlo pro boha málo, a tak jsem si vymínil kamenný domek v blízkosti osady a vydal se hledat vhodné místo.
Ještě než jsem stihl opustit osadu, přidali se ke mně dva statní pramuži s oštěpy, z nichž jeden vypadal jako fotbalista Horváth. Měl jsem tedy i svou ochranku, což se v pravěku rozhodně hodí.
Asi po dvaceti minutách jsem našel krásné místo na pohorku s přenádherným výhledem po okolí kryté z jedné strany skalou.
*
Stavební práce začaly ještě téhož dne. Parta pěti prazedníků se jala hloubit díru pro základy a pro mírné zapuštění celého domku. Vzhledem k tomu, že jsem několik let brigádničil na stavbách, měl jsem jakési zkušenosti, a vzal jsem si proto nad celým projektem dozor. Všechno šlo hladce, až na jednu věc. Moji dělníci sice měli sílu a neflákali se (Objev tabáku se datuje až do mnohem pozdější doby.), ale pokoušet se těm tupounům cokoli vysvětlovat jsem vzdal poměrně záhy. Spokojil jsem se tedy s tím, že hloubí díru a vydal se do osady hledat někoho na post tlumočníka.
Ve výběrovém řízení uspěl mladý pramuž s největším nadáním pro pantomimu. Jeho háro bylo z dálky nepřehlédnutelné, pročež jsem se mu rozhodl říkat Řepkins. S jeho pomocí se mi stavba řídila mnohem lépe, takže do večera bylo vše vykopáno a zedníci se rozešli s tím, že zítra vyrazí na kameny.
*
Druhého dne ráno mě probudila náčelníkova žena. Dost mě to vyděsilo, neb jsem se obával, že to celé nepochopila a hodlá mě poctít svou intimní náklonností teď. Odtáhla mě k jejímu stanu a začala si mě přeměřovat. Nechápal jsem proč, ale dokud se chovala i v pravěkých měřítkách diskrétně, příliš jsem do jejího počínání nezasahoval. Pak mi ukázala překrásnou kožešinu šavlozubého tygra a já pochopil, že mi hodlá ušít slušivý božský oblek. To mě velice potěšilo, protože když už je člověk jednou bohem, měl by se na to náležitě oháknout.
Všechno se mi tedy dařilo – kamení na stavbu domku se pomalu ale jistě vršilo na mém pahorku, náčelníkova žena pilně pracovala na mém novém šatu, všichni v osadě si mě vážili a chovali se ke mně se zbožnou bázní a bezbřehou úctou – jen to maso, byť pečené, se stále nedalo jíst. Nebylo slané. Tito lidé ještě neobjevili sůl a nevypěstovali si tak na ni závislost, přišlo jim tedy normální, že maso chutná... no, řekněme tak, že při jeho žvýkání máte sto chutí ho neprodleně vrátit. S těmito sty chutěmi jsem musel pokaždé bojovat a většinou jsem je i porazil, ale žít tímto způsobem se mi ani za mák nechtělo. Rozhodl jsem se tedy k uspořádání výpravy za solí. Ne teď, ale až se trochu zabydlím. Také to budu muset ještě trochu promyslet, protože chodit po krajině a olizovat kamení mi nepřipadalo jako ten nejlepší plán.
*
Při své první zkoušce nového oděvu mě pach z úst náčelníkovy ženy přivedl k myšlence poohlédnout se i po nějaké té mátě. Zhruba jsem věděl, jak ta rostlina vypadá, rostla nám totiž u garáže, a tak jsme s ní připravovali mojito. Používali jsme samozřejmě obyčejný rum a místo limetky citron, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím neměl pravé mojito, bylo mi to zcela fuk.
*
Mé krásné nové obydlí stálo za dva týdny. Podlaha byla zhruba metr pod úrovní okolní země, ze základů pod podlahou se zdvihaly tři kamenné zdi. Zdaní stěnu zastoupila skála a ta přední v sobě nesla dveře a okno. Jehlanovitá střecha tvořená kmeny mladých stromů byla potažena kožešinami a na svém vrcholu tvořila komín pomocí obyčejné díry. Uprostřed stálo ohniště, u skály postel z kožešin, dveře a okno zakrývaly také kožešiny. Před domkem jsem udělal velké ohniště, ve kterém jsem hodlal udržovat stálý oheň. Jako palivo mělo sloužit dřevo, které na pahorek pravidelně tahali pověření obyvatelé osady.
Stal jsem se tedy skutečným bohem i se svým Olympem. Něco mi ovšem scházelo k dokonalosti. Potřeboval jsem nějakou démonickou hůl, která by podtrhovala mou autoritu. Jeden vhodný klacek jsem našel vedle domku, prazedníci ho patrně vyhodnotili jako nevhodný stavební materiál a rozhodli se ho použít jako palivo věčného ohně. Mě se ho ale podařilo zachránit a s pomocí pazourků, které jsem dostal darem od zdejších obyvatel jsem stvořil mistrovské dílo boží dokonalosti. Jak také jinak, když jsem bůh, že?
***
PS: Postava Řepkinse může být inspirována konkrétní žijící osobou.