ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
(Prní kapitolu naleznete na patnáctém listu blogu.)
Kapitola XI
To, že jsme na náměstí usnuli, jsme nepoznali ani podle much, které obsadily naše mastná těla a začaly se jimi živit, ani podle páru ptáků, který si vybudoval v Řepkinsnově řepě
hnízdo, ale až podle dvou neforemných tlusťochů napěchovaných do něčeho, co se asi mělo podobat uniformám. Šťouchali do nás tyčemi a strašně vychylovali. Pořád ukazovali na naše kozy a plácali cosi v tom smyslu, že je mít nesmíme. Když to pochopil i
Nervák, okamžitě se zvedl a svůj rozmrzelý rozespalý obličej vyměnil za výhružnou grimasu podpořenou divokým poskakováním, čímž chtěl dvěma uniformovaným pašíkům taktně naznačit, že na kozy sáhnou jen přes jeho mrtvolu. V momentě, kdy se shýbl pro svůj
kyj, začalo být oběma potížistům jasné, že by nešlo o Nervákovu mrtvolu, ale o mrtvoly jejich, a tak ten bystřejší zapískal na prsty, patrně z důvodu přivolání posily. Na tu jsme však nečekali a dali se na zběsilý útěk městem.
Zběsilé útěky už jsme měli poměrně nacvičené. Při tomto jsme se ovšem museli vyhýbat značnému množství vypasených pralidí. Nervák je sebevědomě rozrážel,
Horváth se je snažil vyděsit pohledem šílence, já s Řepkinsem jsme přirozeně volili slalomový způsob běhu. S kozami na řemíncích to ale mělo mnohá úskalí. Pouze díky tomu, že utíkat před někým s postavou zápasníka sumo není příliš náročné,
jsme všechny nastalé šmodrchanice brali víceméně s úsměvem.
Když jsme se dostali nahoru nad město, kde na nás čekali zadýchaní Nervák a Horváth, velmi nás bolela břicha od křečovitého smíchu způsobeného komicky anabazickým slalomovým během s
kozami na řemíncích. Po našich pronásledovatelích ani památky. Pohlédli jsme tedy naposled na město a řekli si, že sem už vícekrát nevkročíme. Spolkli jsme sliny, které se nám v nadměrném množství vytvořily při vzpomínce na tu mastnou a slanou baštu a
vyrazili kolem města tak, abychom se napojili na náš severní směr, který nás měl zavést domů.
*
Bezstarostně si obcházíme město s klidným vědomím, že tady nahoře už nám žádné nebezpečí od té podivné civilizace tam dole nehrozí, když tu se náhle oblaka před námi modře
rozzáří. Oněmělí úžasem sledujeme ten hypnotický výjev, který svou intenzitu stále stupňuje. Potom se všechna ta záře zhmotní do jednoho zářivě modrého bodu.
„Mě už nic nemůže překvapit.“, říkám si, ale přesto očekávám něco tak banálního jako třeba kulový blesk. Zářivě modrý objekt se kupodivu přibližuje
k nám. Stále se zvětšuje a jeho jas nás oslňuje natolik, že si musíme krýt oči nataženou rukou. Asi dvacet metrů před námi se ve zhruba stejné výšce zastaví a postupně tlumí svou oslnivou zář. Je naprosto tichý, krajinou se nesou pouze taktak
slyšitelné jemné basové vibrace.
Když modrá koule nepatrně ztmavne, pomalu se jakoby rozevře a my vidíme v jejím nitru krásnou vysokou blonďatou bytost s láskyplným výrazem ve
tváři a poněkud nestandardními proporcemi. Všechny obavy nás náhle opustí a zaplaví nás pocit nevýslovného klidu.
„Zdravím vás, poutníci. Jmenuji se Kenadin Verichon a spolu s mými druhy jsem přišel z hvězdných dálek hlubokého vesmíru.“ Myslím, že s námi mluvil telepaticky, a to s každým v jeho
přirozeném jazyku, všichni moji pravěcí přátelé totiž vypadali, že rozumí.
„Právě jste byli vyhnáni z města Aromogamodos. Toto město před dávnými věky vzniklo díky našemu zásahu do Vaší primitivní společnosti. Váš druh má ovšem značné sklony k postupnému
velmi dekadentnímu úpadku v případě, že se mu do rukou dostane vyspělá technika a následné pohodlí s jejím využitím související. Dnešní den byl pro nás poslední kapkou naší trpělivosti s městem Aromogamodos. Vraťte se domů a za žádných okolností se
neohlížejte nazpět. Své štěstí naleznete ve svém jednoduchém životě ve vaší primitivní osadě.“
Pak se modrá koule opět uzavřela a za oslnivého jasu se vrátila zpět do oblak.
*
„Mno, asi ví o čem mluví.“, řekl jsem jako bych vůbec nebyl rozhozen tím podivuhodným setkáním a vykročil na sever. Mí přátelé pokývali a dali se za mnou. Celou dobu jsem ale
stěží držel směr, jak jsem byl zahloubán do hluboké pravdy slov Kenadina Verichona, kterou jsem mohl v plné výši zhodnotit snad jen já, účastník dekadence dvacátého – ohromná rána zpoza našich zad mě náhle srazila na kolena. Řepkins vysoce vyjekl a vzal
nohy na ramena – díky tlakové vlně téměř doslova. Nervák stál na místě a drbal se na hlavě. Horváth se ohlédl.
Když Řepkins zmizel za horizontem a Nervák si do hlavy vydrbal lysinu, opatrně jsem se podíval na Horvátha. Stál bez hnutí otočen na město Aromogamodos, jež
halil temně purpurový opar. Nehýbal se. V jeho tváři stále přetrvával vyjevený výraz, kterému dominovaly extrémně vyvalené oči a téměř vykloubená spodní čelist.
Přistoupil jsem k němu, poplácal ho po zádech, chytl kolem ramen a povídám, že je to za námi a že musíme jít dál, abychom dohnali splašeného Řepkinse.
Horváth ale nereagoval. Byl dokonale ztuhlý. To už k němu přišel i Nervák aby mu uštědřil probírací facku. Horváth se však ani nehnul, jako by jeho nohy prorostly se zemí. To nás trochu zarazilo, a tak jsem mu zkusmo přiložil prsty ke krční tepně –
nic. Horváth se zdál být dokonale zkamenělým.
Chvíli jsem urputně přemýšlel, co s nemobilním Horváthem učinit, ale nenapadlo mě žádné jiné řešení, než to nejjednodušší. A tak jsme Horvátha nechali
stát na místě, coby věčný monument zírající na zvrhlé město Aromogamodos, nebo spíše na purpurově zářící údolí, které po něm zbylo. Zatlačil jsem slzu zpět do oka, Nervák si odfrkl a tiše jsme vyrazili hledat Řepkinse.
***
