ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola X
7. den:
Ráno jsme nervózně posnídali a vyrazili dolů do města. Naše rozpačité kroky směřovaly k ohradám s chlupatými hovady s dlouhými rypáky a kly až za roh. Když jsme se přiblížili na
vzdálenost, co by Nervák kamenem dohodil, změnili jsme kurz více směrem k městu, protože chlupáči troubili tak mocně, že budili respekt i uvězněni ve svých ohradách. Také dost zapáchali.
Jak jsem zjistil, železnice patrně sloužila k transportu zvěře ze stepí. Na konci kolejí stálo depo. Vedle ohrad se tyčila vysoká budova, pravděpodobně
jatka. Žádného člověka jsme zde nespatřili.
Opatrně jsme tedy obešli ohrady a zamířili k domkům na kraji města. Nenápadně jsme se proplížili kolem prvních budov a vstoupili do úzkých uliček.
Zblízka domky vypadaly mnohem šedivěji a křivěji než z dálky. Také jsme se neubránili pocitu, že to tu dost smrdí.
Po chvilce jsem zahlédli prvního člověka. Zrovna vstupoval do nedalekého domku. Fyzicky se podobal lidem z naší osady, oblečen byl však do slušivé
kožešiny zřejmě moderního střihu. Jinak nevypadal nijak výjimečně, tedy kromě toho, že trpěl mírnou nadváhou. Zanedlouho jsme narazili na další tři jedince. Nejspíš šlo o rodinu - tlustá paní s tlustým pánem a tlustým dítětem si to vykračovala ulicí
proti nám. Paní oděna v noblesním kožichu, pán v čemsi jako vycházkovém obleku, dítě, asi holčička, v šatičkách z králíka. Když nás míjeli, pohrdavě na nás hleděli a obličeje se jim šklebily hnusem. Dobrou zprávou bylo, že na nás
nikoho nezavolali. Tomu jsem se trochu divil, jelikož jsme opravdu nepůsobili moc důvěryhodně – čtyři neudržovaní smradlaví a špinaví pobudové s hromadou zbraní a dvěmi páry koz museli působit skutečně prazvláštně.
Při průchodu jednou značně temnou uličkou nám do cesty vstoupil tlusťoch s jakousi pravděpodobně kovovou sekerou a pokusil se mi uzmout kozy, které
jsem vedl na řemíncích. Když si ale všiml, že se do toho vkládá poněkud vypěněný Nervák, svůj nekalý pokus vzdal a s funěním zmizel kdesi za rohem.
Jak jsme se blížili centru, lidí přibývalo. Vesměs vypadali všichni podobně – své, na pravěk až příliš spokojené postavy, měli nacpané do víceméně slušivých
obleků náročných střihů. Pak nás do nosů praštila vůně pečeného masa. Z pusy se mi samovolně spustila slina. Když jsem pohlédl na ostatní, nebyli na tom jinak – vlastně byli – jejich sliny nevypadaly tak distingovaně a nestékaly tak sofistikovaně
jako ta moje. Netrvalo to moc dlouho, asi proto, že jsme dost zrychlili, a objevili jsme zdroj té omamné vůně. Jak jsem pochopil z kontextu obrazu, který se nám naskytl, nalezli jsme pravěký fastfood.
Mlsně jsme přistoupili k oknu do ulice a já ukázal mastnému tlouštíkovi uvnitř, že bychom si každý dali šťavnatý kus masa, které tlouštík rozkošnicky
griloval na majestátním grilu. Chvíli se na nás podezíravě díval a pak se posunkem srozumitelným ve všech zemích a všech dobách otázal, zdali máme čím platit. Zformoval jsem svůj obličej do nechápavé grimasy a držel ji do doby, dokud z tlouštíka
nevypadla informace o zdejší měně. Ještě jednou si nás přeměřil, pak nervózně pohlédl na frontu, která se za námi utvořila a ukázal nám minci vyrytou do klu chlupatého hovada s dlouhým rypákem a kly až za roh. Když jsem mu naznačil, že nic takového
nemáme, ale že bychom si grilované masíčko přeci jenom dali, poslal nás značně nevybíravým způsobem pryč. Uklidnili jsme Nerváka, spolkli sliny a šli se z dosahu té vůně ukojit sušeným kozím masem.
Přežvykujeme si ten sušený blaf, když se Nervák náhle zvedne a odejde. Chvíli na něj s plnou pusou voláme, ale Nervák se ani neotočí a zmizí v boční
uličce. Rychle se tedy vydávám za ním, abych ho zastavil dříve, než stihne něco vyvést. Když vejdu do uličky, zjišťuji, že je pozdě. V tratolišti krve zde leží nějaký nebožák a Nervák vesele kráčí ke mně s hrstí peněz. Okamžitě jsem ho
zpeskoval, že takhle to nejde, že si koledujeme o pěknej malér, když toho chudáka zabil a že asi budeme muset opustit město. Nervák klidně odpověděl, že chlapík není mrtvý, že jenom spí. Kde já už to jenom slyšel? Ani nevím...
*
Grilované maso bylo naprosto famózní. Ty tlusťoši tady znali sůl, takže každé sousto provázela neřízená exploze chuťových buněk v celé puse. Do očí se
mi vehnaly slzy z nevýslovného pocitu štěstí. Všiml jsem si, že Horváth, Nervák i Řepkins hltají ještě více než obvykle. Pravděpodobně právě získávají závislost na soli. Končí tedy jejich období sladké nevědomosti a mě se vrací šťastné období slaných
jídel. Připadal jsem si jako v ráji. Jen mě tížily myšlenky na toho uspaného člověka a zneklidňovalo to město kolem, a tak jsem na to nemyslel. Alespoň po dobu jídla.
Když jsme dojedli, utřeli jsme si mastné tlamy, načež jsme zjistili, že jsme mastní celí, a vydali se dál směrem do centra. Cestou jsme potkali další krámek. Než jsme se stihli
podívat, za co bychom mohli utratit naše peníze, přišouraly se k němu tři tlusté děti a koupily si živého králíka s nohou na řemínku s kolíkem na konci a nějaký těžký vak. Zastavili jsme a pozorovali je. Nejmenší dítě drželo králíka za uši, zatímco to
největší zatlouklo kolík do země kamenem z vaku. Když kolík pevně držel v zemi, nejmenší dítě pustilo králíka na zem. Ten se samozřejmě pokoušel utéct, avšak zhruba dvoumetrový řemínek mu v tom vždy bezpečně zabránil. To už měly všechny děti mezi sebou
rozdělené kameny z vaku a hra mohla začít. Samozřejmě spočívala v kamenování králíka. Ubohé zvíře odolávalo kamenům poměrně dlouho. Nakonec se mu stal osudný kámen dorážeč, největší kámen ve vaku, kterým ho sprovodilo ze světa největší dítě. Když dohrály,
chvíli stály v hloučku a přepočítávaly peníze. Asi zjistily, že na další hru nemají, protože se začaly valit někam pryč. Je něco shnilého v městě tomto, pomyslel jsem si a pokračovali jsme v cestě.
*
Lidí stále přibývalo, z domků se stávaly domy a my se náhle ocitli na náměstí. Uprostřed stála jakási socha složená s několika nahrubo otesaných
kamenů, která vzdáleně připomínala lidskou postavu. Autorům se asi nechtělo kámen představující hlavu otesat do patřičné velikosti. O proporcích obličeje asi také mnoho neslyšeli – velké oči, malý nos – tohle někde potkat in natura, nohy by mi
nestačily.
V čele náměstí stála pro toto rádoby pravoúhlé město velmi nezvyklá budova. Měla tvar pyramidy s plochou namísto špičky. Úctyhodná se mi jevila
také její velikost. Zdálo se mi až neuvěřitelné, jak něco takového mohli tito tlustí lenoši postavit. Museli ji vybudovat ještě v době, kdy nebyli tak zdegenerovaní.
Posadili jsme se pod sochu a nechali napást kozy na malém travnatém plácku. Slunce nabývalo na síle a my tiše vstřebávali rozporuplné pocity z tohoto
města.
***
