Včera jsem měl být ve 22:00 v práci - měl jsem totiž noční. Není nic lepšího, než začínat týden nočních směn v neděli v noci. O to příjemnější je ale páteční celodenní volno, protože
skončím v 6:00 ráno. Já pak tedy stejně půlku dne prospím, ale zase jsem pak pln sil na večerní program, který se pro mě stává nutností, neboť stejně nemohu spát.
Vlivem informačních šumů ale došlo k tomu, že já jel vyzvednout na Libuši kolegu, se kterým se střídáme v jízdách do Týna, a on jel ke kinu vyzvednout mě. Chvilku jsem tam na něj před
Jednotou čekal a pak jsem se mu rozhodl napsat, jestli jede. Uznávám, že zavolat mu by bylo lepší, ale autem duněli Sabbathi, a tak jsem zvolil tuto variantu. Po chvilce přijel k Jednotě směrem z centra. Dohodli jsme se tedy, že jsme se špatně dohodli a
že já tu auto do rána nechám a tento týden bude jezdit on.
Vyjeli jsme a i přes časový skluz a ledové silnice jsme dojeli včas. Dokonce s předstihem. V práci jsem tu noc kazil vše, na co jsem sáhl a co jsem nepokazil, to jsem zmršil (Vím, tady by
bylo vhodnější použití ostřejších slov, ale rád bych, aby si tento blog zachoval určitou úroveň.). Možná i díky tomu, a také díky o půl hodiny prodloužené pauze na svačinu, mi celá směna utekla nehorázně rychle. Někdy v 6:10 jsme nasedli do kolegovo
nového starého Peugeota a navzdory tomu, že jde o nafťáka, jsme po chvilce nastartovali a odjeli. Cestou se mu sice na palubovce rozsvítila nějaká divná kontrolka, jejíž surrealistický symbol nám nic neříkal, ale auto nás dovezlo až do Bechyně. Vystoupil
jsem u svého auta a doufal, že ho po noci dvacetistupňových mrazů nastartuji. Má naivita mi teď přijde až úsměvná. Auto se sice pokusilo vydat zvuk, který sliboval úspěch, ale to bylo jediné, na co se zmohlo. Po několika marných pokusech a zvažování
eventualit následujícího vývoje situace jsem se rozhodl auto pustit z mírného kopečka a pokusit se ho nahodit přes dvojku. Na kopečku však jako by nefungovala gravitace. Vystoupil jsem tedy a auto trochu popostrčil, ale velkou váhu to na rozdíl od auta
nemělo. Kolem šel pán, co venčil psa, ale nevěnoval mi moc pozornosti.
Když jsem zjistil, že tudy cesta nevede, nezbylo mi, než auto odtlačit na velké parkoviště za Jednotou, kde by mohlo počkat, až ho mrazivé únorové slunce během dne trochu prohřeje. Nešlo to
nejhůře, ovšem zastavil jsem se hned ve vjezdu. Chvíli jsem z posledních sil bejčil, ale těžkému starodávnému Fordu Escortu se po sněhu moc nechtělo. Kolem sem tam prošel člověk buď na vlak, nebo do práce, nebo třeba do školy. Nikdo mě ovšem jaksi
neviděl, a to i přesto, že mé hubené prokřehlé tělo zápasící s obřím autem na zledovatělém povrchu muselo působit velice vtipně. Jediný, kdo mému počínání věnoval určitou pozornost, byla paní s berlemi na druhé straně ulice.
Nakonec jsem auto na ne úplně vhodném místě zaparkoval, vydýchal se a vyrazil domů, dal si sprchu a šel spát.
Odpoledne jsem se vydal pro auto doufaje, že chytne. Při několika pokusech zněl sice zvuk slibněji, ale velkou perspektivu jsem v něm neviděl, tedy neslyšel. Rozhodl jsem se proto zavolat
tátovi, který mě tuto zimu už z několika šlamastik zachraňoval. Slíbil, že když nastartuje, přijede. Po deseti minutách se objevil v kraťasech a triku s krátkým rukávem, připojil mě na kabely a po chvilce jsem nastartoval. Trochu jsem to protáhl po okolí
Bechyně a zaparkoval u baráku tak, aby se auto dobře roztahovalo.
