Po dlouhé době jste se dočkali!
Upraveno:ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola IX
Ten večer jsme trávili příjemným posezením u ohně a maštěním našich hub. Noc jsme přečkali v jeskyni tmavého člověka a ráno se probudili po dlouhé době spokojeni.
5. den:
Tmavý člověk už měl dávno nakrmené kozy a v době, kdy jsme se probouzeli, vyráběl nové šípy. Posnídali jsme nějaké listí, o kterém říkal, že je po ránu to nejlepší, a začali jsme se pozvolna porozhlížet po jeho panství. Když si všiml, jak mu tam různě šmejdíme, rozhodl se, že nás provede.
Kousek od ohrady s kozami, která na první pohled nesloužila k tomu, aby neutekly, ale aby je nic nesežralo, měl nevelký záhonek, na kterém pěstoval různé bylinky. To mě zajímalo, neboť jedním z cílů výpravy bylo najít čaj a mátu. Tmavý člověk byl skutečným alchymistou, protože na záhonku měl tři druhy bylinek pro přípravu lahodného osvěžujícího nápoje, dva druhy na výrobu různých mastí, čtyři druhy koření a osm druhů bylinek pro navození změněného stavu vědomí. Mno, žilo se mu tu asi krásně.
Pár metrů za kozím výběhem vytékal ze skály potůček, který procházel i ohradou s kozami. Ke skále nám už ovšem jít nedovolil, protože kolem ní nastražil strašnou fůru pastí, to kdyby se ho náhodou rozhodla napadnout banda nějakých padouchů. Pasti měl nastražené i v lese před jeskyní, a tak jsme měli docela kliku, že to odnesl pouze Řepkins skončivší v síti.
Tmavý člověk tu žil už dlouhá léta sám a plně mu to vyhovovalo, což mě odradilo od jidášské myšlenky zůstat tu s ním, se kterou jsem si při pohledu na jeho dobré bydlo pohrával, a rozhodl jsem se, že se od něj pokusím získat co nejvíce mouder, technologií a sazenic, aby byl náš návrat dostatečně velkolepý.
Po obědě jsme se s ním rozloučili s tím, že vyrazíme dál na jih. Překvapilo nás, že nám s sebou připravil kromě našich zbraní, semínek a sušeného kozího masa i tři sady křesacích kamenů a dva páry koz. Srdečně jsme se s ním rozloučili, vřele mu poděkovali a vydali se na cestu.
*
Ukázalo se, že vést na čtyřech řemíncích dva páry mladých skotačivých koz je pro Řepkinse, potažmo pro každého člověka se dvěma rukama, nadlidský úkol. Rozhodl jsem se mu tedy s jedním párem pomoci. A protože Řepkins stále ještě trpěl následky jeho incidentu s obřím lejnem, ponechal jsem mu dva kozly, jejichž smrad se mi jevil jako intenzivnější než ten samičí a v jeho přítomnosti tak mírně zanikl.
Cestou nás hřál dobrý pocit z bohatých zásob a blízkosti spřízněné bytosti, a tak jsme si to vykračovali celkem bezstarostně. K večeru se Horváthovi podařilo skolit zajíce, což byl vlastně jeho první úlovek na naší výpravě. Škoda jen, že se mu to povedlo v době, kdy jsme zásob měli dostatek. Noc jsme strávili pod skalním převisem vysoko ve stráni. S rozděláním ohně pomocí křesacích kamenů nebyl žádný problém, a tak se zajíc již po pár minutách pekl. Horváth se celou tu dobu dmul pýchou, jaký je lovec, ale náhrdelník ze zaječích řezáků po vzoru Nerváka si nezhotovil.
Když jsme spokojeně okusovali poslední kosti, zaslechli jsme, jak se krajinou nese mohutné troubení. Znělo jako hlas chlupatého hovada s dlouhým rypákem a kly až za roh, ale dle intenzity zvuku by ten tvor musel být snad pětkrát větší. Dost nás to vyděsilo, ale Horváth, posilněn svým dnešním loveckým úspěchem, se vyjádřil v tom smyslu, že bychom to měli zítra prozkoumat. Říkal jsem si, že to asi není nejlepší nápad, ale že bude aspoň nějaká sranda, a tak jsem ne příliš jednoznačně pokýval.
6. den:
Té noci jsem se nevyspal nejlépe. Celou dobu jsem utíkal před suchozemským Krakenem, který mě nezadupal do země každých deset metrů jenom díky tomu, že jsem se stihl vždy včas probudit. O to nešťastnější jsem byl, když jsem při jednom ze svých probuzení zaslechl další mohutné zatroubení.
Po snídani jsme tedy vyrazili dolů ze stráně, což byla především s kozami na řemíncích komická záležitost. Nakonec jsme se ale dole všichni sešli a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.
Ještě nebyl ani čas oběda, když se zpoza horizontu vyřítil Horváth, podnikající průzkum. Vyplašeně vyprávěl, že viděl dva obrovské hady, táhnoucí se od západu na východ, nebo od východu na západ. Byli tak dlouzí, že ani nedohlédl. Upřímně jsme si zaťukali na čela, což Horvátha spravedlivě rozhořčilo a začal nás tahat, ať se jdeme podívat. Šli jsme tedy a začali se trochu bát.
Když jsme vystoupali na nevelký kopeček, Řepkins s Nervákem spatřili dva obrovské hady. Já viděl... železnici. Sakra, co má tohle znamenat? Myslím, že takto už jsme se jednou ptal, ale toto byl další šok. Proboha, KDE to jsem? KDY to jsem? A PROČ tu jsem?
Na chvíli jsem se posadil a snažil se vypadat právě opačně, než jsem se cítil. Pak jsem řekl svým neklidným kolegům, že se nemusí bát, protože to nejsou hadi, že si dáme oběd a půjdeme to prozkoumat. Poobědvali jsme sušené maso a vydali se po kolejích na východ.
*
Cestou jsem se pokoušel přijít na kloub tomu, jak je možné, aby existovali vedle sebe dvě, nebo snad více, společenství na naprosto rozdílném vývojovém stupni bez jakékoli interakce. Na nic jsem pochopitelně nepřišel.
Bylo zrovna zhruba pozdní odpoledne, když jsme se ocitli na místě, které nám do té doby asi hodinu tvořilo horizont. Odtud se nám naskytl výhled na město postavené kolem řeky.
Město se mi nejevilo jako obrovské, ale na zdejší poměry se zdálo velké dost. Řekl bych asi tak jako šestitisícové české město začátku jednadvacátého století - třeba jako moje milované Hněbyce. Z velké části ho tvořily bílé přízemní až patrové kvádrové domky s teráskami. V centru stály budovy mírně honosnější a na západní straně, tedy té nejblíže k nám, jsme pozorovali rozsáhlé ohrady plné chlupatých hovad s dlouhými rypáky a kly až za roh. Město nemělo žádné hradby, pročež jsem usoudil, že by obyvatelé nemuseli být agresivní.
U ohýnku ve skrytu horizontu jsme povečeřeli sušené kozy a psychicky se připravovali na svou zítřejší cestu do města.
