Vánoce i Silvestra jsem přežil. A dopsal jsem i další díl.
Upraveno:ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA
Kapitola VIII
Daleko před sebou vidím pelášejícího Řepkinse. Je až neuvěřitelné, že po všech útrapách posledních dní stále opatruje skříňku s ohněm. Za ním se žene Horváth, Nerváka nevidím, musí tedy být za mnou. Ano – daleko za mnou se plahočí Nervák se svým olbřímím kyjem. Pekelnému praseti nemá šanci uniknout, pokud se ovšem nezbaví svého kyje, který má ale tak rád.
Pekelné prase už ho skoro dohnalo, když jsem si říkal, co asi podnikne, až Nerváka oddělá. Vystačí si s ním? Nebo půjde i po ostatních? Budu dalším na řadě? Mám se pokusit použít ke své obraně kopí? Ó, jak směšné! To prase má dva metry výšky a tunu hmoty – živé, nasrané hmoty. A ty zuby!
Běžím dál a sem tam se v rychlosti otočím, zdali už to má Nervák za sebou. Při posledním ohlédnutí vidím, jak se Nervák zastavuje. Vzdává to, už nemá síly. Stojí čelem k pekelnému praseti. Vyrovnaný. V rukou stále třímá svůj monstrózní kyj. Těsně před tím, než ho prase roztrhá svými tesáky se napřahuje. V následující vteřině pokládá základy baseballu. Prase se s hlasitým křupnutím zarývá rypákem do země a nějakých pět metrů brzdí. Zastavím, vydechuji, padám na kolena, pak na zem. Vyčerpán a v prachu stepi se němě raduji z toho, že to Nervák dokázal.
Po chvilce jsem se zvedl a vyrazil vstříc jásajícímu Nervákovi, abych ho pln dojetí objal. Horváth už se vracel také, jen Řepkins stále utíkal.
Nervák skotačil kolem skoleného kolosu. Ránu umístil přesně na nevelkou mozkovnu. Zrůda, byť mrtvá, stále naháněla hrůzu. Když jsme se společně doradovali, Nervák vymlátil pekelnému praseti obří tesáky, aby si z nich následně udělal tvrďácký náhrdelník. Prozatím je ale umístil do svého vaku a všichni tři jsme začali přemýšlet, jak naložíme s čerstvým masíčkem. Nepovažoval jsem za bezpečné zdržovat se u mrtvoly příliš dlouho, a tak jsem navrhl Horváthovi, aby vyřízl pouze nějaký lákavý kus masa, abychom se odtud mohli co nejrychleji vypařit. Horváth chvíli zápasil s mrtvým tělem a nakonec se mu podařilo za pomoci Nerváka oddělit zadní nohu. Hodil si ji přes rameno a vyrazili jsme hledat splašeného Řepkinse. Ten ale musel běžet tak rychle, že po něm nezbyla jediná stopa. Zamířili jsme tedy ke vzdálenému lesu, o kterém jsme se domnívali, že si ho vybral za úkryt. Z lesa stoupal kouř.
Na kraji lesa jsme nalezli Řepkinse vysoko ve větvích. Byl rád, že nás vidí živé a říkal, že se dál bál, protože kouř zahlédl také. Vyslali jsme tedy Horvátha na průzkum a připravovali se na případný boj. Nervák začal vyrábět svůj náhrdelník, Řepkins si masíroval namožené nohy, já si sedl, opřel se o strom a pokoušel se na nic nemyslet.
*
Když se Horváth vrátil, pověděl nám, že viděl jednoho tmavého člověka, kterému před jeskyní hoří oheň. Viděl také spoustu zbraní a kožešin. Říkal jsem si, že pokud by jich mělo být více, bude vhodné jít za ním teď, dokud jsme v přesile.
Pomalu jsme se tedy plížili k obydlí tmavého člověka, když náhle Řepkins vysoce vyjekl. Krátce na to už visel v síti kdesi v korunách stromů.
„Jsou tu pasti, dávejte bacha!“ vysvětlil jsem zbytku své výpravy, ale to už o nás tmavý člověk dávno věděl – zalezl do jeskyně a pozoroval nás. Asi na nás i něčím mířil. Sebral jsem v sobě všechnu zbylou odvahu a asi jsem čerpal i na dluh, protože nechápu, že jsem se k něčemu takovému odhodlal, a sebral jsem Horváthovi kýtu z pekelného prasete, odložil své kopí a vydal se před jeskyni. Povzbuzující bylo, že mě cestou nezasáhl jediný šíp, kopí, ani tomahavk. Nikdo na mě nezaútočil. Položil jsem kýtu k ohni a začal tmavému člověku skrytému v šeru jeskyně, vysvětlovat že přicházíme v míru a že se podělíme o náš úlovek. Mluvil jsem jazykem českým doplněným o posunkovou řeč, kterou jsem vyvinul pro komunikaci se zdejšími primitivy.
Po nesnesitelně dlouhé pauze, ve které jsem očekával vše, včetně toho, že mým pohublým tělem projede kopí neznámého divocha, se z přítmí jeskyně vynořila silueta vysokého tmavého člověka v elegantním úboru z medvěda. V rukou třímal velkou sekeru a jeho oči na mě hleděly výhružně. Řekl, ať všichni vyjdou z lesa a odloží své zbraně u ohně. Horváth i Nervák tak učinili a já se modlil, aby Nerváka nechytl nerv a tmavého člověka nenapadl. Přece jenom mu teď dost stouplo sebevědomí, když jedinou ranou zabil pekelné prase.
Když se tmavý člověk ujistil, že Horváth odložil poslední zbraň, odnesl je do jeskyně a šel osvobodit Řepkinse. Po přeseknutí provazu se ozvalo vyjeknutí, po pár vteřinách rána a krátce po ní Řepkinsnův rozlámaný hlas nejistě ujišťující, že je v pořádku.
*
Seděli jsme kolem ohně, na kterém se pekla kýta. My byli rádi, že jsme živí a tmavý člověk byl rád, že jsme humanisti. Nervák se neubránil a stále dokola popisoval, jak se mu podařilo zabít pekelné prase. Byl na sebe velmi pyšný a neustále si hrál s tesáky na svém krku. Řepkins si hladil naražený zadek a slintal, Horváth slintal a já byl šťastný, že jsme narazili na cizince, se kterým je řeč. A také jsem trochu slintal.
Jak jsem se tak kolem sebe rozhlížel, uvědomil jsem si, že je tmavý člověk mnohem inteligentnější, než lidé z mého kmene. Okolní les byl plný pastí, jeho zbraně byly velmi kvalitně zpracovány a zpoza jeskyně se ozývalo mečení koz. Když jsem šel močit, zjistil jsem, že jsou v ohradě – ve velmi bytelné ohradě, která by snad odolala i náporu pekelných prasat. Tento člověk mě zajímal čím dál tím víc.
Když ho Řepkins žádal o to, zda by si mohl zapálit od velkého ohně svou skříňku, která mu nadobro zhasla někdy cestou do korun stromů, vysmál se mu a potažmo i nám a ukázal mu křemeny, pomocí nichž oheň ve skříňce rozdělal. Pak skříňku hodil do ohně a Řepkinsovi dva kameny věnoval. Olymp se pode mnou trochu zatřásl, ale myslím, že pro tyto lidi už jsem stejně dávno nebyl bohem...
